Po delší době jsem narazila v televizi na pořad, který mě opravdu zaujal - kongres ODS.
A co víc, jako bonus běželo napínavé drama na pokračování hned celý víkend, abych se mohla nabažit dosyta. Pilotní díl s panem prezidentem v hlavní roli mě přikoval k obrazovce a další epizody s oscarovými adepty (Cenu za nejlepší divadelní počin získává Pavel Bém) či naopak aspiranty na Zlatou malinu rovněž nezklamaly.
Vrcholem se pro mě stalo vystoupení senátora a teplického primátora Jaroslava Kubery. Jak po stránce obsahové, tak formální.
Pan Kubera je pro mě na české politické scéně docela zjevení. Asi jsem ještě za svůj život (pravda, zatím krátký, respektive krátkou dobu, po kterou politiku aspoň jedním okem sleduji) neviděla politika, který by uměl být vtipný, aniž by někoho pozurážel, mluvil srozumitelným jazykem bez tajemných cizotvarů, aniž by se jeho mluva podobala prosťáčkovi, a říkal na rovinu nepříjemné věci o vlastní straně a vládě i v době, kdy se netopí v krizi a vše zdánlivě funguje.
Zejména poslední bod mi přijde dost podstatný, protože to je jedna z nejčastějších chyb těch, kdo vedou tuto zemi: Své chyby a činy analyzují - pokud to vůbec udělají - až ve chvíli, kdy už je pozdě. Tedy v okamžiku, kdy se nedaří, přízeň voličů upadá, volby skončí porážkou. Dokud zažitá mašinérie nějakým způsobem "jede", nevidí důvod, proč se starat o to, jestli nedrhne motor. Ten začnou opravovat teprve ve chvíli, kdy chcípne.
Chovají se tak všichni bez ohledu na stranickou příslušnost. Svým způsobem je to logické - proč se vrtat v ranách, které nekrvácejí, jen tak trochu mokvají přes obvaz. Je přece po vizitě a doktor přijde znovu až za čtyři roky. Takže, milí zákonodárci, jsem ráda za každého, kdo pod ten obvaz nakoukne hned a řekne "fuj, hnis, musíme to vyčistit", a nevolá po operaci až ve chvíli, kdy už se musí pomalu uříznout ruka.
Neříkám, že je pan Kubera jediný, kdo se nebojí píchnout do vosího hnízda, v němž je sám jednou z vos. Ale líbí se mi, jakým způsobem to provádí. Ať ve celostátní politice, nebo té regionální - i tato kontinuita je důležitá.
Pro mě osobně je to člověk, kterého bych jednou ráda viděla i na vyšších místech, než je teď. Zatím je to přání, ale těším se, až to bude i předtucha.
