Dlouho jsem si říkala, že nebudu kálet do vlastního hnízda. Ale tohle téma ve mně bublá tak dlouho, že nakonec muselo ven. Protože matky na mateřské a facebook, to je stejně nerozlučná dvojice jako Pat a Mat.
Během letošní kruté pražské zimy se můj společenský život rovnal naprosté nule. Ne že bych se svou náturou těžkého introverta byla dříve nějak přehnaně sociálně akční, ale platilo, že jsem se aspoň vídala s lidmi. Míněno lidmi, které znám, a tím nemyslím prodavačku z večerky na rohu.
Jenže se mnou i s mými kamarádkami, které se staly maminkami, se po narození dětí udála podivuhodná proměna. Začaly jsme být strašně hamounské a majetnické, co se volného času týče. A asi také líné (do manželštiny se to překládá jako vyčerpané péčí o děti a domácnost). Minuta, kdy, cituji, „ten malý satan konečně spí a já si můžu v mikrovlnce potřetí ohřát kafe od snídaně“, je najednou cennější než cokoli jiného.
Navzájem si stěžujeme, jak nestíháme, jak jsme unavené a vděčné za chvíli klidu. Jak je pak ale možné, že kdykoli zapnu facebook, skoro všechny maminy jsou online? Včetně mě, samozřejmě. Jak to, že na tohle čas máme, ale na sraz naživo dost často ne?
Dokud jsme byly bezdětné, nedělalo nám problém sejít se prakticky kdykoli. Bez velkého plánování, bez ohledu na roční a denní dobu, počasí, na to, jestli jdeme ráno do práce nebo odlétáme na druhou stranu zeměkoule. Měly jsme zkrátka chuť se vidět a byly ochotné tomu obětovat leccos.
Teď? Energii věnujeme jen tomu, abychom si po facebooku sáhodlouze vysvětlily, proč se vidět nemůžeme.
Já: „A nechcete nás někdy konečně navštívit?“
Ona: „No jasně, určitě přijedeme!“
Následují tři týdny, kdy se nic neděje. Pak mi to nedá:
Já: „A kdy tedy přijedeš?“
Ona: „No teď byla Klárka trochu nemocná, tak jsem se neozývala. A ty přijet nechceš?“
Já: „Teoreticky jo, ale jsi na řadě. A máš to s jedním prckem jednodušší než já s těmi dvěma. Navíc u vás není kde vypustit Honzíka."
Ona: „Ok. Tak já vymyslím termín a ozvu se.“
Opět následují tři týdny, kdy je ticho. Pak zas já, už trochu nasraně:
Já: „Neztratila jsi náhodou adresu?“
Ona: „Já na to myslím, neboj! Tak co příští týden?“
Já: „No super. Můžu kdykoli kromě středy.“
Ona: „Hm, já zas jenom v tu středu.“
Já: „To je ale náhoda.“
Ona: „Jdi do háje.“
Následující úterý:
Ona: „Hele, tak já bych zítra mohla. Tak ve dvanáct. A ve dvě musím být zpátky, Klárka jde spát.“
Já: „Hm, ale to mně akorát kluci spěj. Nemůžeš přijet dřív, už třeba v deset?“
Ona: „To určitě ne. Dopoledne hlídá Aleš a já jdu cvičit.“
Já: „Tak přijeďte odpoledne, až se vyspí.“
Ona: „To už zas bude tma, to se nevyplatí.“
Já: „A nemůže pro jednou nejít spát? Vždyť jsou jí skoro tři.“
Ona: „V žádným případě. To je jediná část dne, kdy mám chvíli klidu, tu si nenechám vzít.“
Já: „Fajn, tak se uvidíme v příštím životě.“
A podobný ping pong jsme přes zimu hrály ve velkém. Někdy jsem smečovala, jindy byla v obraně, faktem je, že s výjimkou Vánoc jsem si připadala, jako když žiju někde na Čukotce a ne v Praze (i když někteří kamarádi, co k nám pořád nějak nemohou zabloudit, se nejspíš domnívají, že jsme předměstí Brna).
Nikomu se zkrátka nechce cestovat s dětmi v zimě, sněhu, mrazu, často i potmě „jen“ kvůli přátelskému setkání – vždyť se dá všechno probrat na facebooku.
Naštěstí čas oponou trhnul, začalo jaro a světe div se, návštěvy se najednou hrnou. Je krásně, teplo, sucho, a tak se hlásí děti na svezení na Belle, plánují se pikniky na dece, dopoledne na pískovišti, celodenní výlety, večery na zahrádce i s miminy, a občas se někdo odváže až tak, že navrhne společnou dovolenou.
Abyste rozuměli, já si nestěžuju, jen si nad tím tak přemýšlím. Sama jsem přes zimu nebyla jiná, viz dialog výše. Bylo to období, kdy jsem se hodně zabývala fyzikou. Jevy jako zákon o zachování energie, rovnováha mezi příkonem a výkonem a podobně. Propočítávala jsem, jestli se vyplatí hodina oblékání tří osob, nakládání do kočáru (dvou osob) a vypravování z domu - a totéž zpátky - kvůli stejně dlouhé procházce v patnáctistupňovém mrazu. A i když jsem většinou nakonec vyhodnotila, že ano, vyplatí, přidat si k tomu bonus v podobě cestování autem (další půlhodina nakládání za řevu zpocených dětí) nebo MHD (šance 1:1, že se do autobusu s dvojkočárem nevejdu) už se mi opravdu nechtělo.
Zato v létě mi není zatěžko nic. Navštívím kohokoli kdykoli a má náruč je rovněž otevřena. Nedělá mi problém si takhle při čtvrteční snídani říct, že si sama s dětmi vyjedu na otočku do Jizerek, a opravdu to udělat. Léto se mnou dokáže divy.
Ještě jednou – nestěžuju si. Jen si říkám, jak to bez těch sociálních sítí bylo fakt lepší (o smartphonech ani nemluvě, ale to je na samostatnou kapitolu). Nějak jsme se všichni víc snažili…
