Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O bipolárních výlupcích. Boston, 1. listopadu 1985.
Ingrid, včera přišel od Tebe dopis, jak ležíš na zahradě nožkama nahoře; zrovna tady zase máme tu sousedovu kočku a lísají se s Destiny dole na trávě – dole proto, protože sedím na verandě na slunku na lehátku, píšu a zuby mám zalepené bonbónama lepivýma; včera byl Halloween a děcka chodila od domu k domu žebest candilo. Luisa přestrojená za čarodějnici, Honzík za upíra a Destiny za kočku – ale všichni říkali, že „je to pěkný zajíček!“ Vyžebrali všeho půl pytle každý, takže se dostalo i na rodiče a dodnes je v těch pytlích toho dost. Je fajn, že se dostaneš na pracovní dovolenou, škoda, že nefotíš. Připadá mi srandovní, že jeden mámin výlupek je ilegálně v U.S.A. a druhý pracovně v Rusku. V televizi dávají hodně ruských filmů, jsou pěkné, zádumčivé, nic o budování Velkého Světa.
S prací či spíše s pracema to mám podobné, mám teď tolik „prací“, že v podstatě nemám na žádnou z nich pořádně čas. V neděli končím s novinama, koupím za to konečně peřiny, abychom nespali jako Cikáni. Ale nafotila jsem při roznášce novin dost filmů, budu se snažit něco z toho udat.
Líbil se mi obrázek, cos poslala, dnes ho orámuju a přidám k lepšímu na zeď fajnovýho pokoje. Už jsem ostříhala včera lupení kolem schodů, celé už seschlé a svěsila jsem asparágusy, hned dnes ráno byl mráz tak – 8 stupňů, teď zas je horko, že mám krůpěje potu na čele.
Náš jinoch přijde za chvilku ze školy, malou chvilku ještě a pak přijdou za ním jeho kamarádi a bude lomoz až do půl páté, kdy mají jít na dinner. Psala mi mamka, už se sem těší a my taky. Aspoň si odpočine, doufám, od chození ke staré babičce, která je už jako miminko, ale prý agresivní. Mamka je teď na všechnu práci sama, dříve jsme zahradu dělali všichni i s babičkou. Ráda bych tu mamku přetáhla, ale to nebude chtít. Táta prý pije pořád dokola, myslím, že fakt je nějak postižený ještě z doby fašistů a vůbec celý život od dětství měl blbý a myslím, že mu docela rozumím, ale fakt nic moc s ním nechci mít, užili jsme si s bráchou dost a jsem ráda, že je už klid. Už jsem i uvažovala, že by naši mohli dát dům bráchovi a jít sem a bydlet „na výminku“, mamka mi odepsala, že by s tátou nikam neletěla, ani v ČSR že ne. Uvidíme. Tak mi napadá všechno v souvislosti s babičkou, o kterou se mamka chodí denně starat. Před chvilkou mi soused, co bydlí nahoře, natřepal do čaje jakési svinstvo z ubrusu, člověk si nepohoví. Děcka už začaly v pokojíku svoje denní rejdy, ještě tam nepůjdu. Pletu Václavovi už dlouho bílý svetr – přeplétám – taky je to pro mě chvíle pohody a dobrého rozmaru, škoda, že ho nemůže být více.
Ingrid ahoj, piš i z Mongolska zážitky jistě bohaté.
Viki
