Americký sen (117)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Rekapitulace. Javorová Vyhlídka, jaro 2017.

5. dubna. Ahoj Ingrid a Franto, měsíc si ladím mysl na vylíčení událostí loňského roku. Psaní o lumpech, grázlech a parazitech, s nimiž jsem se bez oddychu potýkal. „Ale to tak musí být“, říkají mi náhodní známí, Peter a Mark, to protože Satanáš vládne světem. Mark – americký indián – uklízí budovu kostela Ježíše Spasitele, Petr je zde hudebníkem. Každý den se jdu vyvenčit ze svého chlívku v Neofocal do parkoviště obchodního střediska: odskáču si švihadlovou školku, pak se proběhnu v lukách. Cestou musím kolem kostela Ježíše Spasitele co má ve znaku bicykl, ano! Jízdní kolo! Kolem se ometají Peter a Mark. Dáme řeč, a oni mně pozvou do svých řad. Shlukování mi nepadne, protože dav má svoji vlastní mysl, a tedy zdvořile odmítnu. Taky mi neleze do hlavy ten Satanáš, že vládne světem před zrakem Svaté Trojice a on si nic z Trojčat nedělá, věda že Trojčata vždy majznou nějakého chudáka a Satanáše vždy přeskočí… Konec úvodu…

O Destiny a Alexe. Začnu souhrnem. K podrobnostem se vrátím později v tomto dopise. Destiny, sama o sobě, se zbavila svého chemického návyku. Později na podzim se rozkmotřila se svým druhem – ale prvotřídním grázlem i hajzlem – jménem Chris. Konečně, v zimě jsme vykopli toho hajzla z našeho pozemku. To jsem mu nakopal do prdele – do slova. Asi před měsícem stát Washington sebral Alexu. 

Malena. Na chvíli odbočím z linie dopisu: napíšu o filmu čerstvě shlédnutém: Malena. Někdy v roce 1989, z čista jasna, mne utrefila myšlenka o filmech, se kterými jsem – dobrovolně – otupoval svoji mysl. Hledě zpět, nemohl jsem si vybavit film bez pocitu hnusu: tedy s výjimkou asi třech od Felliniho. Skončil jsem s filmy, až do loňského roku, kdy jsme si pořídili družicový Internet. Předtím, to byl jenom modem. Díky chování modemu jsem si všiml, že náš soused H. Odposlouchává naši telefonní linku. Tedy jsme přešli na VoIP (telefon přes internet) a družicové spojení. „This time around“ - tentokrát – můžeme najít filmové umění, které je jako nektar, i v té záplavě otravných sraček. Jistě, jistě, Tinto Brass je drahokam. Občas ale, člověk si musí dát koflík zvláště silného espressa pravdy, ač to není jeho koflík čase (Not my cup of tea). Takový je film Maléna: přesný obraz ubohé nátury většiny lidí. Dějištěm je malé sicilské město za války, ve kterém žije mladá, překrásná, čerstvě vdaná žena Malena (Magdalena). Její muž narukoval na Africkou frontu kde (padl?). Děj plyne očima mladého chlapce v pubertě, který tajně sleduje Malenu, kam se vrtne. Každý muž touží po Maleně, každá žena ji nenávidí. Tedy nic nového. Banální normálka. Ne však když je Monica Bellucci poblíž! Svědkem každé – hrubé – nabídky nápadníků, každého zranění od těch, kteří ji nenávidí. Film vystihne každý ubohý charakter jen jedinou větou, na kterou jim přiřadí plátno. Scény plynou jako Mozartova hudba, tak neodvratně, ale bez šťastného trylku. Žádné smilování pro Malenu. Je zde víc, větší hloubka, co si sami ověříte na YouTube. Ale jistě, Malena na mě zapůsobila jako na toho puberťáka. Asi mám slabost pro Siciliánky, vlastně Italky z Umbrie. Viki se zpočátku nechtěla dívat a teď sleduje film sama, líbilo se.

6. května. Naofocal. Roky práce. Vše dokončeno. Roje nedočkavých zákazníků. Výroba zajištěna… Vše spláchnuto do hajzlíku… Nechoď Vašku s pány na led, mnohý případ známe, že pán spadne a inženýr si nohu zláme. K čemu to je? Osvětlení budov, třírozměrné zobrazování, atd. Například jsme měli zákazníka Nordstorm, kteří chtěli vyrobit pětimetrový lustr s několika tisíci světýlek, každé jednotlivě ovládané. Lustr byl pro jejich nóblovní obchody. Nejzarytější zákazník je ale Optotech, čínská společnost zaměřená na osvětlování, zvláště pak budov. ÚSPĚCH: vše je zakotveno, výroba zajištěna, vše pracuje. POTÍŽ: napájení je srdcem naofocalské struny. Pro podnikové vnitřní potřeby máme „universální“ modul… Cena výroby je asi USD 1.000. Zákazníci musí mít něco jednoduššího šitého na míru jejich výrobků v ceně asi USD 20. STŘETNUTÍ: Máme vynikajícího zákazníka Optotech. Poslední překážkou před cílovou páskou je napájení. Tsutomu trvá na tom, aby si Optotech vyvinul vlastní napájení. Já vím, že to je nemožné, prostě se tak nestane. Mark a Dale tvrdí, že je to jednoduché (Ano? Pracovali jste na tom 10 let a teď se vám to zdá jednoduché?). Tak Číňané se snaží o nemožný úkol: „mohou se ptát na jakokoliv otázku“ ale Mark a Dale nemají dobrý přístup (those dumbfucks know shit). Úsilí nejde nikam. Tsutomu zatvrzele odmítá utratit „miliony dolarů“ v inženýrských hodinách na vývoj jednoduchého napájení pro Optotech: zadarmo?! - Ne! Naši investorové jsou netrpělivější a netrpělivější, útočí na Tsutomu, chtějí vidět prodeje, aspoň nějaký příjem, o zisku ani nemluvě. V září 2016 měl Tsutomu-san nehodu v autě. Někdo ho nabral do kufru na červeném světle. Nic se celkem netalo, ale Tsutomu, slaboch, využil nehody k vyhnutí se střetům. Zmizel na 3 měsíce na „nemocenskou“. Nastal čas anarchie.

Já jsem chtěl vsadit vše na Optotech, vyvinout vše, co potřebují, pomoct jim na cestě k úspěchu. Nedostal jsem dobré přijetí, dostal jsem najevo, že nejsem plnocenný partner. Asi v říjnu 2016 jsem dal výpověď. Brzo poté se Mark a Dale dali do vývoje jednoduchého napájení. Počátkem ledna 2017 se Tsutomu vrátil do úřadu. Okamžitě zastavil práci na napájení, což dosti podráždilo M a D, ale také přidal urážku ke zranění: povýšil mladšího inženýra Matěje C. do místa náměstka technického rozvoje. Matěj se stal vedoucím M. a D. Oba ješitové to nemohli snést a dali okamžitou výpověď, ačkoliv Matěj byl vynikající volbou do své nové pozice. 

Brzo poté jsem dostal e-mail, zda bych se setkal s Tsutomu. Proč ne? Se mnou se dá vždy hovořit. Místem setkání je "Masu", japonská restaurace v Portlandu, několik kroků od Burnside street, poblíž Powel bookstore, tedy adresa je rozhodně v "dumpster" - popelnici. Špinavá část města. Ale nepleťte se, Masu je nejlepší a nejdražší restaurace v Portlandu. Na stěně staré průmyslové budovy je cedulka velikosti dopisního papíru s jediným slovem: Masu. Nic víc. Přišel jsem několik minut pozdě, Tsutomu už byl uvnitř. Misoširu, pár kousků suši, sašimi. Žádné sake, musel jsem řídit. 240 USD. Naštěstí Tsutomu zatáhl účet. Vrátil bych se zpět do Naofocal - za podmínky plného platu. Což se nestane.

O soudech a Losinách. Jak již víte, jsme zapleteni ve dvou soudních přích. V obou případech jsme byli lživě nařčeni. Mimo soudní síň mne nezajímá, jak lidé myslí a co si o nás myslí. V soudní síni je to důležité. Tak se mi to "krknulo", že takové svině živím a podporuju: lháře, podvodníky a násilníky. Ne že je nemáte v Česku, ale tu americkou kvalitu a množství, rozhodně nemáte... Tedy dům v Losinách... Možná to bude lepší. Jsem si jistý. 

19. května. O Destiny a Alexe. Zrovna jsem si sedl k psaní dopisu, když slyším hlomoz a máme Destiny u dveří. Je celá rozzářená, vypadá dobře. Úspěšně ukončila léčbu chemického návyku. Povídá nám, že má dobrou naději k práci (myslím v loděnici) jako "union worker" - Teamsters - svařování lodí. Nezní to jako zvláštní sláva, ale je: 55 USD na hodinu pro začátek, 65 USD na hodinu vynikajícím svářečům. A Destiny je vynikající svářeč. Teď má 90 dní na uspořádání svého života, aby dostala Alexu zpět. 

Možná se ještě dostanu k podrobnostem. Možná později, až se mi vše srovná v hlavě. Ty podrobnosti se nedají ani vyslovit. Myslím teď na "Džejsna", který byl Destinin therapist (nevím, jak je to česky), se kterým jsem často mluvil a vzájemně pomáhal s opravami různých věcí. Džejsnova matka měla heroinový návyk a když byl ještě dítě, prodala ho do buzerantského bordelu. Dnes se Džejsn živí kachličkováním a také pomáhá lidem jako Destiny. Jeho řemeslo mu dobře vynáší, 2x - 3x víc, než mé programování v nejlepších letech.

Václav