Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Krásy Jeseníků a fotografické zážitky z Newportu. Boston, 5. červen 1985.
Ahoj Ingrid, prohlížím si knížku Jeseníky a jak jsem četla Tvoje věnování, líbí se mi moc. Teď si na to napsaný přisedl Macek a tlapkama vlastníma to písmo vypřídáním osušuje a dýchá na to napsaný, aby to rychleji schlo. Pak píšeš, jak ses schovala do seníku před Bohoušovou sestřenicí, co psala ty řeči v té knížce. Jmenuje-li se Stáňa Špronclová a psala-li předmluvu čili úvod, schovala bych se před ní klidně i do uhlí, v naléhavém případě do močůvky; dýchala bych přes slámku. Četla jsem, abych získala informace, ale nemůžu přes věci (jako v dětském dějepise – nepíše je, asi tak pro třetí ročníky ZDŠ?). Třeba „hemží se na cvičných lankách“ se mi ale libí, jenom smích odvádí pozornost trochu. Horší snad je „zachytit život lidí v Jeseníkách v celé jeho šíři a bohatosti je nad možnosti této skromné knížky“ (neskromná Stáňo!). Nejvíc mi vadí, že vnucuje své náhledy a názory, čímž se text od věku asi 8. let čtenářova věku stává absolutně pitomý a nečtivý, rozum vlastní překáží (vlastně rozum Stánin a nebo vlastně její nerozum dát do toho kromě informací taky něco ze sebe – jenže tady se nedá schovat do seníku). No prostě, udělám si výpisky informací, abych je získala a vstřebala jako ve 3.B ZDŠ jsem dělávala. A vzhůru na „skromné fotografie skromného Rudolfa Šmahela (obraz Tvůj bude vévodit, i když vichr, deště, mráz mě skolí, avšak nežli jako se zimou se rozejde, Tvoje krása zas se obnoví). Píšu o tom proto, poněvadž poprvé jsem se vrhla na obrázky a teď vše mám pohromadě – tvoje věnování + Stáňu + obrázky.
Nějak nepíšeš a já doufám, že jsi nesešla na duchu, nebo duši? Tak jsem si vzala tu knížku a dívala se na věci, na které se možná zrovna díváš a zrovna cítím vůni zahrady a vašeho domu. Luisa a Honzík po ránu v 7:00 vyjdou ven a „tady to voní jako u Ingrid!“ nebo někdo spaluje trávu a „tady to voní jako v Rapotíně!“ Jsem spokojená, že to tak s nima je, i když možná to bude těžší.
Minulý měsíc jsme z lásky k dětem zrušili cable TV.
Václav je na summer school na Rhode Islandu na deset dní. V neděli jsme ho tam vezli, spali jsme tam na dvou sražených postelích (všech pět) a příští den odpoledne jsem se s děckama vracela domů. Mezi ránem a odjezdem jsem chodila fotit přednášející + lidi s děckama kolem moře. Podívej se na mapu, jaké je to u Newportu členité. Mně se to moc nelíbilo, možná z únavy. Destiny má spálená záda, dnes ještě leží s horečkou + Honzíkova neustálá žízeň a nervozita – Luisa a Destiny jsou malé skautky, Honzík posera). Fotila jsem děcka na útesech a prý „paní, já vám tu malou zatím ohlídám“. „Tak jo,“ povídám a až pak mi to bylo divné. „Já jsem tu čtyři roky, toto je moje žena, ona je Američanka a jsme tu druhý den na svatební cestě a bydlíme ve Vermontu; já jsem závodně lyžoval a tak jsem tam zůstal, je tam pěkně. - A odkud vy jste? - Z Bostonu. -Jo, fajn, jste spokojená? -Jsem, a vy? -Aby ne, ona je senzační, myslím, že budeme pár let ve Vermontu a pak se uvidí. -Tak jo, mějte se hezky a hodně štěstí, já už zase musím jet fotit. -Jo, vy taky a nashledanou!“
Budeme se stěhovat k 1. červenci, líbí se nám byt tady blízko, ale bude volný až od 1. srpna. Tak možná pojedeme do Kanady nebo budeme stanovat. Chtěla bych ten byt. Je inteligentní a má duši a zahradu a prosklenou verandu = ateliér pro mě. Fotím, ale děcka mě stahují zpátky. Nezazlívám jim to a přestala jsem se proto na ně místy už vztekat; připadám si jako mezek naložený typicky ze dvou stran nákladem, aby ho to nepřevrátilo a vaky se nevylily. Taky se mi zdá, že nahoře je ještě jeden malý sobecký vak – nebo je to mezkova hlava.
Ingrid, ryby se honí, bude plno mladých. Nejvíce chci být klidná, trpělivá, chápavá a vědoucí a chodím s děckama do knihovny čumět na knížky a když udělám portrét, chtěla bych, aby už žádný jiný portrét toho člověka nebyl lepší, možná to chce dalších deset let, až „vyzraju“, prohlížením knížek a zkoušením. Jenom děkuju Bohu, že jsem po chemickém kurzu v 9. A třídě, kde jsme 2x fotili + dělali fotky ve třídě, stála na fotografovi za každou cenu – asi dost velkou (UMPRUM – neprošla) + čtyři roky zmršené učebním poměrem + praxí v kopřivnickém studiu.
Ahoj a napiš, máš to za pár, tak se už rozvesel.
Milující Viki (senilní = četla jsem po sobě).
P.S. Včera jsme podepsali smlouvu a od 1.7.1985 se stěhujeme. Není to daleko, ale rozdíl bude veliký, je tam místo na ateliér. Posílám Ti fotku Tvého bratra; sám nepíše, ale vrhá se na každý dopis jako kočka na myš a chce vždy číst první, culí se u čtení jako přiblbnutý a vyfotila jsem ho jednou a on povídá, vypadám tu přiblbnutý. Normálně, povídám.
