Americký sen (39)

Příběh na pokračování. Životní osudy české emigrantské rodiny v Česku, Rakousku a USA od roku 1976 do současnosti. Další přírůstek do rodiny (americký Žigulík) a o užitečnosti formálních technik programování. Boston, květen 1984.

8. máje. Ahoj Ingrid, včera došel buchtový dopis - zkrátka je to tak, že buchty kynou nebo nekynou a snad nejlepší je nechat to úplně na jejich vůli, moc nečekat, moc se s nimi nemazlit - ono jim to dojde a pak se hned udobřují. Droždí prý je i dobré, horší a úplně špatné. Pak Lustyk, 602 00, Brno 3, Francouzská 80, by Ti v tomto směru byl určitě prospěšný a Tvůj dopis by mu prospěl i jinak, je tam v kleci, protože nohy mu nechodí a hlava se častým cestováním celá poplete, nakonec neví kde a co.

Ingrid, Boston se propracoval zase do té zeleně a vůně, jak si to pamatuju všemi smysly ještě od loňska. Už je po fotogenické době, stromy se plně rozzelenaly a zkošatěly, smuteční vrby ztratily pupencovou ojíněnost - myslím tu z ? zaplněnou korunu. Když se na takové koruně zachytí slunko, to mám nejradši. V neděli už visely ty šišky, je to ale zase pěkně voňavé, což je taky pěkné a foťák mám stejně rozlámaný, tak snad ještě stihnu ty kaštany a pak už si zas počkám na příští jaro. Fotila jsem kamarádku a fotky se mi líbily, ale ona má tvář, která se fotí sama, jen to zmáčknout. Ta kamarádka se jmenuje Alena a ex-manžel-bídák, jí nasadit brouky v podobě malých prsou a ďubkaté pleti a obličeji s velkými lícními kostmi. Přidej si obrovské zelené oči, veliké dětské rty s mateřským znaménkem těsně za tvarovanou částí horního rtu směrem ke koutku a na pěšinku uprostřed dlouhé krásně zplihlé a přirozeně zmaštěné vlasy - už končím. Ona už se taky líp zná, to je fajn. Dnes lije jako by mělo měsíc, ale od včerejšího dne mám úžeh z toho, jak jsem věšela prádlo v poledne a vlastně celý den pobytu na slunci s asi hodinovou přestávkou. Je mi špatně a hlava se mi kolébá a bolí, takže dopis může být rozkolébaný a bylo by mi divné, že by třeba nebyl.

Ingrid, píšeš, že budeš odpovídat na nějaký můj dopis, já jsem asi jako počasí zde, nevím, o čem jsem Ti psala, tak mi odpusť a připomeň mi to vždy při odpovědích, protože mě to asi… (nevím co, tak nevím ani sloveso…), když jsem Ti o tom psala dopis. Nevím, jestli v tomto dešti, ale snad, Václav by měl zajet koupit auto, bílé značky Escort (Ford), to je nejlevnější auto tady, prý je asi jako Žigulík. Já nemůže-li to být Mercedes, nic nenamítám - ať mi to hlavně slouží, doveze a nepokazí se to ob dvě ulice. Auta se kupují pěkně, jak bys Ty šla, zaplatila 500 Kčs a pak platila např. 160 Kčs měsíčně po dobu čtyř let. Je to různé podle různých poměrů čísel, co jsem uvedla. Václav už přišel z práce, teď pase Luisa, která je v  deštivém počasí ubrečená, spokojenější je jenom na klíně někoho, nejradši táty. Destiny prospala celý tento deštivý den. Posílám naši nejčerstvější fotku, je na ní pěkně vidět, tak trápíme malá miminka. Staré paní, tak jako v ČSSR, mě někdy zastavují, zkoušejí tlak na nožičky, prohnutost zad a zkoumají výraz miminka, hledajíce výraz UTRPENÍ. Ale miminko je zklame, nadnášeno rukama čučí na všecky strany, hlavu si ukroutit může z tenkého krčku, do popruhů kouše, při pohledu na útrpnou starou paní se rozpláče. Ale na dlouhé cesty to není. Ahoj!

To je na druhý den. Pasu na klíně Destiny a ona se natahuje po “zlaté” zupácké tužce, která byla součástí kalkulačky a která při psaní stále proklouzává mezi oběma prsty. Honzík povídal ráno, až miminko povyroste, tak mu dám na krk zvoneček a když bude v nebezpečí, tak jak zakroutí tou hlavou nenene, tak já uslyším to zvonění a hned přiletím jako Spiderman (pavoučí muž) a zaženu zloducha. Připomněla jsem mu, jak včera foukal na Destiny společně s Luisou, až se chudáček nemohla ani nadechnout. Teď už je Destiny asi sedm minut odložená a nahoře Luisa jí čte knížky a ukazuje obrázky. Obě to baví a to je dobře. Honzík se dívá na indiánku, ale v této se moc nemluví, tak u toho zívá, jí a převaluje se ze strany na stranu.

Dnes je venku větrno a zase slunečno, předevčírem a dnes byly prací dny a bělicí dny, všecko je jako nové. No jo, jaro. Václav dnes objednal auto, ještě jestli nám schválí půjčku. Teď jsem se rozhlédla, no tady to ale vypadá. Destiny rozházela chleba, meloun a kousky rozvlhlého papíru kolem svého místa, tamhle leží kladivo a onde slupky pomeranče a dětská flaška a tak se asi hnu a hodinku se teď proskočím, aby bylo večer útulno. V pátek bude “Mothers day” a tak půjdeme s Luisou a s miminkem se na Honzíka do školy podívat, co bude vyvádět.

Teď čtu knížku o Tomáškovi Baťovi a učím se tak od něho podnikání. Ale nevím, zacituju: “Ať dělám cokoli, dělám to s vědomím toho, jaký to bude mít vliv na veřejnost. I když se koupu doma ve vaně, myslím, na to, jak by to působilo na lidi, kdybych se koupal takto veřejně.” Konec citátu. Jestli se při tom “myšlení” bohapustě chechtá a pozoruje se v zrcadle, beru.

Napiš, co Bohouš. Václav mi ho čím dál víc připomíná - už jsem ho dvakrát nabádala, aby si oholil vousy.

Viki

29. května. Milá Ingrid, tak Tě a všechny z Rapotína pěkně pozdravuju. Nějak nám to vázne, viď. Ale nedejme se, práce bude vždycky dost. Máme nové věci, hned Ti je vypíšu: nové auto a finanční krizi z toho pošlou či vzešlou. Zapojila jsem se tudíž do pracovního procesu, týden jsem pracovala od 6:00 do 10:00 AM v Dunkin's Donuts, kde jsem pracujícím i zahalečům servírovala kafé, čaj, kafe s ledem, čaj s ledem, Colu, Pepsi, Milk či Juice + koblihy, rolády a jiné cookies. Americké sladkosti jsou pro Evropana nestravitelné, je to hmota, přeslazená hmota a víc se říct nedá. Dnes jsem byla na interview na laboratory assistant, zítra tam mám v deset jet, tak snad jsem se dostala do užšího výběru. Děcka vozím s sebou, to je legrace. Ale neříkám hop, byli tam kromě mě jen chlapi. V Dunkin's Donuts budu pracovat jen v sobotu, neděli od 7:00 PM do 1:00 AM, to ale ještě uvidím. Ještě rozesílám resumé. Doma je tím pádem všecko zanedbané a takové nezabydlené. Dnes mám kromě krize finanční taky krizi zdravotní, spadla na mě angína spolu s mrholením a deštěm (Václav to začal) a tak sedím nadrogovaná čajem a aspirinem ve Václavově traiskirchenské bundě s kapucí a vyhřívám se příjemně - v pokoji je celkem nevlídno, protože všechny “nábytky” kromě TV, stolu a čtyř židlí jsem natahala nahoru do ložnic. Začneme teď vozit materiál a budovat “obývák”. Ingrid, pomalu skomírám, tak to radši hned zítra hodím do schránky. Napiš, jsi-li živá, zdravá a popiš aspoň zdraví celé rodiny, všecky pozdravuj.

AHOJ BOHOUŠKU, PŘED ČTRNÁCTI DNY JSEM ZAČALA ŘÍDIT AUTO. UŽ MNĚ TO CELKEM ANI MOC NESKÁKALO, ALE DNESKA, PROTOŽE NA MĚ SEDLA NEMOC, 3X TO CHCÍPLO NA SVĚTELNÝCH KŘIŽOVATKÁCH. HONZÍK ŘÍKAL: MAMINKO, AŤ NESKÁČE. ALE SKÁKALO. PAK SE PTAL: MAMI, PROČ LÍDĚ AUTO NESKÁČE? VEČER UŽ JSEM RADŠI ZŮSTALA DOMA: NEMOCNÍ PATŘÍ DO POSTELE, VIĎ. AHOJ, NAPIŠ JAK SE MÁŠ A POZDRAVUJ DĚCKA.

VIKI

Ahoj Ingrid, auto je Ford Escort, světle šedé barvy a koksově černého interiéru (koksová čerň je charcoal - šedočerná). Nějak se nemůžu soustředit na psaní dopisu, protože jsem v půli sepisování návrhu: Material Handling system as a product - an example of usefullness of Formal Techniques in Programming = “Přepravní systém materiálu jako produkt - ukázka užitečnosti Formálních technik programování.”

Navrhuju jak místo “na míru” vyráběných programových systémů vyrobit jeden systém univerzální - produkt, který by se dal prodávat.

Koblih se anglicky řekne Doughnut = těstový ořech, ale Američané si všechno zjednodušují, takže píší Donut - což zní stejně (Dounut). Dunkins's Donut je Dankinovi donuti.

Václav