Americký sen (30)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Stěhování do Arlingtonu. Boston, červenec 1983.

9. červenec. Ahoj Ingrid, zase bylo moc parno a týden uletěl jako voda, v pondělí byl svátek nezávislosti, největší americký svátek. Byly velké slávy, ale neúčastnili jsme se jich, protože byly v parnu a tak jsem se raději spálili s Václavem u moře, já se dnes ráno poprvé sprchovala a konečně se loupu. U moře není horko, fouká tam svěží vítr a voda je studená tak na osvěžení, ne na dlouhé plavání. Takže spálit se za tři hodiny pobytu nebylo těžké.

Ingrid, dneska jsem si jel koupit košili a musel jsem jet až do Cambridge, protože Viki mi říkala: ale do down-townu nejeď! Tam jezdijó ti burani z Texasu a všechno vykoupijó a pak tam nic není. Jeď radši do Cambridge. Ale než jsem tam dojel, tak měli zavřeno a stejně jsem nic nekoupil. Zkrátka s louťákama jsou potíže. Ať v Brně nebo v Bostonu.

Opravdu, chtěla jsem si koupit žabky a chtěla jsem je mít červené a ani za týden jsem je po okolí nedostala, stejně jako sandálky pro Luisu, aby byly trochu slušivé na ni a pěkně udělané. Žabky jsem dostala v Cambridge, měli jich různých spoustu. Stejně tak kalhoty pro Honzíka. Než se tady zorientujeme, kde je oblečení, knížky, jídlo, místa vůbec, bude to asi trochu trvat, ale hlavní je, že celkem víme, co chceme, tak to budeme hledat. Máme širší pole než v Československu, těch druhů lidí, chleba, náboženství, mouky, čtvrtí a kultur a všeho je tu moc a když se dáš s někým do řeči nevíš, co z toho vyleze.

Dnes jsme byli v parku s děckama a přišli tam kluci, asi třináctiletí, všichni dohola ostříhaní a mrštní jako z gumy a skákali tam po všech zařízeních a bylo jich asi osm a Luisa a Honzík zaznamenali veliký pokrok: nepřišli za mnou jako schlíplá kuřata si sednout, ale dál se houpali a lezli po pneumatikách napestro nabarvených a po klukách pokukovali spíš zvědavě. No jsem úplně šťastná, že se to zlepšuje hlavně s Honzou - tolik ty “chlapečky” potřebuje a zároveň než naváže nějaký kontakt, trvá to asi tři hodiny nebo vůbec, chytnou se s Luisou za ruce, těsně stojí u sebe a mlčí jako zeď. Chodím s nima na hodně frekventovaná místa (dětská) a dneska jsem teda zaznamenala to zlepšení. Asi dva dny před svátkem nezávislosti jsem šla večer po ulici a prásk a prásk, ozývaly se rány, tak jsem se opatrně rozhlížela, abych nepřišla k úhoně a ono to pořád. Na druhý den jsme se šli dívat na rakety - prskavky a hasiči jezdili s troubením přesilným a rychlostí přepomalou ve starých autech.

Chachacha. Tak: hasiči v U.S.A. nemají konkurenci nikde na světě. Protože ty auta jsou posledním výkřikem techniky a jezdí opravdu pomalu, ale ne proto, že jedou k požáru, ale proto, že hasiči nespí na zbrojnici, ale sedí v autech a jezdí po svém obvodu a hlídkují. Jinak, svátek nezávislosti 4.7. je největší svátek v U.S.A. - odtržení od Velké Británie. Svátek připomíná silvestra. Venku je slyšet bouchání raket a v rádiu byly od rána zábavné pořady - vtipy na George Washingtona a podobně.

Dnes jsem byl na kole v Concordu - město asi 20 mil odsud. Je to místo historické, v roce 1776 tam začaly (spolu s nedalekým Lexingtonem) první boje s Angličany. Skončily kolem roku 1779 a 4.7.1779 se G. Washington na něco podepsal a Amerika byla samostatným státem. Cesta vedla lesem - celé okolí je zalesněné nevysazovaným, listnatým lesem. V Bostonu je hodně stromů a když jsem se vzdaloval z centra, stromů přibývalo až byl jenom les s vysekanými palouky. Na palouku dům. Tady nejsou ploty, jen občas nízké, půlmetrové kamenné zídky. Žádné město nemá pevnou hranici - domy začínající za cedulí. Domy byly pořád spojitě z Bostonu až do Concordu. Všechny domy jsou dřevěné - na Kubě jsou určitě stejné. Během cesty jsem viděl několik jezer (nebo oni tomu říkají “pond” = rybník), já si myslím, že jsou to přírodní jezera, jsou většinou větší než třeba šumperský rybník s čistou vodou. Jedno je zvlášť pěkné s čistou vodou jak v nějakém plese s molem na skákání a velikou hloubkou. Na vyjížďku jsem jel s Tomem, kolegou z práce, který také dojíždí na kole.

Děcka mají pokaženou morálku, neví, kdy by šly večer spát, dlouho do noci se z pokojíku ještě ozývají hlasy a přes den pak chodí jako mátohy, polehávají na svých nově povlečených čumáčcích (polštářky) a dožadují se čaje s mlékem, aby je postavil na nožičky. Tak to překlepou do večera, po koupání se docela proberou a jejich čas ke hrám nastává. Dnes jsem stříhala Honzíka a on kvičel jako sele na porážce, dala jsem je po obědě spát, ani moc neprotestovali a já si budu číst Idiota. Nikam moc se mi nechce chodit, v Americe nejsou veřejné záchody a tak mám čas na potulky přesně vymezený a rozpočítaný. Nějak blbě to tady píše, pozdravuj děcka a pošli foto, ať nezapomeneme vaše tváře.

20. července. Vidíš, povídám Václavovi, co se povaluje vedle před započetím noční, dneska je dobré datum, od zítra táhne miminku sedmý měsíc. Taky jsme dnes s mackama koupili pastičku na myši, protože už se rozplemenily, a to i mně šlo na nervy - tak jednu, dvě snesu, ale když už mám strach, že v noci je nadobro přešlápnu, to mi vadilo. Václav nastrčil dvě pastičky, jednu na myší dálnici a do této chvíle asi hodinu a půl od prvního nastražení, máme čtyři. Je to přesně tolik, kolik jich včera utíkalo zpod lednice pod linku přes nekryté světlé linoleum. Bylo to strašně srandovní, něco jako myší školka. Václavovi se už ani nechce myši vyhazovat po jedné, říká, že počkáme.

23. července.Myší jsme už více nechytili. Ráno jsem byly všema myšoumi tak zhnusená, že jsem nemohla pozřít sousto, všecko mi tam smrdělo a tak jsem vygruntovala celičký byt a pak usedla k jídlu a díky tomu gruntování našel ten den Václav byt v Arlingtonu, se zahradou, 1. patro rodinného domku, kde zrovna malovali. Tak se budeme příští týden 29. v pátek stěhovat. Doufám, že těch pár švestek nám odveze paní, co jsem jí kluka vodila do školy. Ještě jsem byt neviděla, pojedu opět do hotové věci, ale to teď jinak nejde. Včera, vlastně už předevčírem, se i nad Bostonem přehnal silnější vítr a lijavec byl. Asi o půl jedenácté večer se rozpukly kusy betonových ozdob, které jsou nalepeny u střech na dřevěných domech “starých dob”, aby to vypadalo staře a ty kvádry o váze 140 - 150 kg spadly na hořejší balkón a před naše okna na trávu, kam jsem chtěla dát děckám bazén a kde si hrají skoro každý den. Na druhý den dopoledne tam bylo lešení. Fakt, všecko je jenom v rukou Božích - pozor na “staré” památky v Americe - nejsou z kamene, bytelně stavěné, jak se zdá na první pohled, ale při bližším ohledání je většina dřevěná. Taky jsem ráda, že se od prvního přestěhujeme, takže ti na konci dopisu připíšu naši novou adresu. Nájemné bude podstatně vyšší, ale je to přízemí rodinného domku, pět pokojů a pěkný sklep a s používáním zahrady, což je všechno potvrzeno smlouvou na jeden rok. Macín má přes ulici školu s bazénem, jenom ho převedu. Trochu mi vadí, že tam je zase parketová podlaha, ani si neumíš představit, co to dá práce, aby to aspoň nevypadalo hnusně - to mě zběsile provází celých pět let. Jsem rozhodnutá tam ale něco pořídit, dělají se takové výprodeje, že se to i vyplatí, než tu práci hroznou. Jsem tomu stěhování ale moc ráda. Představ si, že největší problém jsou ty naše děti a nájemníci chtějí mít klid a málokdo chce tolik drobotiny do domu vzít - lidé se vystěhovávají, pomalu jsem se smířila s tím, že tady ještě pobudeme a dokonce jsem začala něco vylepšovat (myši, gruntování, první záchvat všeho čištění) a vyhledávat pěkné věci - například výhled na zelenou ulici a pozapomínat na škaredý výhled do popelnicového dvora. Holt Ingrid, nejsme městské typy, potřebujeme rozhled a vzdušno, kraj pro oči a nos, což ale asi potřebuje každý. Dneska už končím, musím napsat všem změnu adresy.

Václav měl v plánu udělat ti plánek toho domku, ale usnul. Má moc práce, až je mi ho někdy líto. Ale fakt, máš schopného a vytrvalého bráchu a vůli má jako býk, ke všemu je hodný na macky, asi tak 5x za macčí život na ně vztáhl ruku, i když mu lezou po klíně v sobotu a v neděli a on se učí. To klobouk dolů, já se při nich nenaučím nic, až tak od půl desáté večer, když definitivně usnou a nependlují sem a tam.

Mám velké plány s focením portrétů na novém místě, tak uvidím, jestli z toho něco bude.

Viki