Americký sen (29)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O mladíkovi, co zvěstoval v parku pravdu o Bohu. Boston, červen 1983.

3. června. Ahoj Ingrid, dneska jsme ze schránky vytáhli tvůj dopis a jak jsem četla o těch bouřkách a o sušení sena, vzpomněla jsem si, jak jsme byli kdysi v Rapotíně všichni a jak jsme obírali višni a taky byla olověná obloha a pak hned déšť, kroupy a bouřka, taky jsi sušila (druhé?) seno. Václavovi jsem o tom řekla a hned si na to vzpomněl. Dokonce vím, jak to tam tenkrát vonělo. Dobré vzpomínky.

Malý Američan se už ozývá, začínám šestý měsíc, jméno ještě nemám, ani pěkný kalendář jsem neobjevila. V pátek jsem byla poprvé v knize v Cambridge, kde máme doktory a ani jsem se nemohla odtamtud vymotat, kolik tam měli fotografických knížek a časopisů, něco jsem si mohla koupit, tak jsem váhala mezi knížkami Moderní barevná fotografie portrétu, Portrét ve fotografii a Gypsies od Josefa Koudelky, viděla jsem to jméno prvně, knížka je věnovaná cikánům z východního Slovenska, do roku 1968 jsou tam fotky. Všecko je to sociální fotografie, aranžovaná většinou. Líbí se mi, co ten pán umí dělat se světlem a fakt, černobílá fotografie mě přitahuje daleko víc než barevná. Ale málo z ní znám. V pondělí tam zase pojedu na prohlídku, tak už se těším, minule jsem si odnesla toho Koudelku, v pondělí se mrknu na něco pro tebe. Moc si ale nevěřím, radši něco z fotografie taky a sochy atd. nechám na Václavovi. Mají tam Rodina, toho jsem si vytáhla, myslím, že to máš?

Ingrid, Američanky si holí nohy, některé pilné i ruce, v podpaží chloupky jsou přímo nechutným projevem člověčenství z opice. Dělám kompromis, že jsem si nohy tradičně obělila, ale jakékoli holení je mi silně proti srsti, kterou mám, různě hustou a zbarvenou, prakticky po celém těle - kdo mi bude holit zadnici a záda? Chloupky nejsou vidět snad jen na bříškách prstů a na jazyku, tam se obrousily. Holt, Amerika si bude muset zvyknout na naši macčí přítomnost, tajně doufám, že snad způsobíme převrat v úpravě těl Američanů. Bezvadná je tu péče o chrup, zuby se pěkně spravují, plomby se tvarují přesně do tvaru toho kterého zubu a korunky jen bílé (1 ks = USD 600) taktéž. Žádné skousněte, otevřete, dobrý, nepřekáží? Zuby se zde čistí často, někdo si prý nosí kartáček a dental flox i do práce. Dental flox je zubní nit, kterou se po vyčištění zubů kartáčkem čistí ještě mezery, či vlastně jeden každý zub od svého krčku až ke kousací plošce, to z každé strany. Pak se zuby propláchnou některou anticavity treatment act vodou a pocit je báječný, dech svěží i po nejdelší noci. Američani jsou přesvědčeni, že to odchlipování dásní je způsobeno nánosy zubního kamene, nečistotou a baktériemi. Ty se při špatné péči zvětšují a zažírají do hloubky, proto se to tou nití oddělává, jedenkrát za půl roku se zuby čistí u zubního hygienika. Soudě podle amerického chrupu na ulicích, je to pravda. A proto se tě tážu: chceš s knihou dental flox a act vodu a jsi ochotná obětovat rozptýlení u zubaře pro zdraví svého chrupu? Tyto věci mě trápily, proto má tohle všechno pro mě velkou cenu a proto se o tom tak zeširoka rozepisuju.

7. června.Včera jsme jeli z Cambridge a naproti nám si sedlo individuum s papírovou krabicí strašně smrdící nemytým tělem a se zuby jako stoletý kůň na špatném seně živený. To jsou ty rozpory. Bojovala jsem sama se sebou, nepřesedla jsem si, ale lituju. Jakýsi pach, vznikající při vaření, mi toho pána a jeho dech připomíná a je to fakt k zblití. Ještě měl šedožluté dlouhé vlasy po ramena. V Cambridge, kde jsem byla na měsíční prohlídce se sebou, jsme zase viděli řadu taxíků a jeden řidič foukal bublifuk a objevila to Luisa, stála do země zaražená a nechtěla se hnout. Řidič měl mocný dech a bylo to pěkné, bublinky nesl vítr nahoru a bylo to vidět zdaleka. V podvečer jsem seděla u okna do zelené ulice a pila jsem čaj a přeříkávala anglicky, tam, na druhé straně ulice za čtyřmi proudy a dvěma stromořadími zastavila malá dodávka pomalovaná koulemi a s nápisem Boston's Ballons a jak se dodávka zase rozjela a odjela, zůstal tam chlapík v obleku a nad hlavou mu kypěly barevné balónky dosti velké. On si odemkl a pokoušel se dostat balónky domů, ale jim se ještě nechtělo a tak se hádaly a dávaly si asi navzájem přednost a ten pán v obleku je chvilku tahal dovnitř za sebou, pak to obrátil, vyšel ven a jeden po druhém pleskl balónky, ťukl je do pootevřených dveří za posledním je přivřel, nakoukl dovnitř a pak tam šupl sám a zavřel, to se mi taky líbilo, slunko nám svítí v tu dobu zrovna do oken a je dobrý být doma a nepřijít o to. Když jsem ty kulovité příhody říkala večer Václavovi, povídal, že se bude muset podívat do kalendáře, jestli nebude nějaký svátek.

U doktora byla nejdříve přednáška o výživě, cvičení, organizační věci, na které jsem nebyla připravená a tak nic nevím, jak co bude, než co můžu pomalu přečíst z mnoha příruček. Z těch jsem se hlavně dozvěděla, že si můžu vybrat z x druhů porodů, na každý druh se pořádají placené kurzy od asi USD 25 do 130, podle počtu hodin a asi popularity toho kterého druhu porodu. Asi zůstanu u toho osvědčeného, kterým přišla na svět Luisa a napsali mi do porodopisu “velmi klidná rodička”, beze všech anestetik. Pak tam přišla paní s lejstrama, dělali nějaký výzkum vlivu dědičnosti na levou ruku, nebo jak to napsat. To jsem ale zjistila až doma, unavilo mě chytat slova předešlých přednášek a i když jsem se snažila soustředit a dívala jsem se paní na pusu, nerozuměla jsem zbla kromě pomocných slov, které nepomáhaly. Jako na potvoru si mě ta paní díky mému úsilí porozumět “vybrala” a promlouvala mi do obličeje, až jsem se samým úsilím opravdu porozumět rozzívala a celá ta věci mi ke všemu začala být strašně k smíchu a cukala mi pusa a už už by se všecko provalilo, ale přednáška naštěstí skončila a paní nám rozdala lejstra. Tato první přednáška byla povinná, na druhou půjdu v 9. měsíci, jestli nejsou změny.

Ingrid, zas ti děkuju za toho Sudka, přišel právě vhod. Včera nám telefonovala Zojka, mezi jiným povídala, že je už zlobí jejich anglosasští kamarádi, z nichž kluk Al, doktor přírodních věd, klidně prdí nahlas při debatě, aniž by se omluvil a když Zoja dávala vyčurat tříletou Terezku za strom pět metrů od auta, byl i se ženou pohoršen, proč s ní nejde na záchod. V tomhle fakt je takový rozpor. Na ulicích je člověk nucený se dívat na “třepotavo zulcavo” dívek 160 kg v kraťasech a bez podprsenek, ale děti už docela malé musí nosit plavky, byť mokré. A že je to pohled na ty dívky a to se o sobě domnívám, že jsem tolerantní. Srovnej jemně prosvítající prsní bradavku u čísel 1 až 3 a rozteklé číslo 4 až 6 pod málo upjatým tričkem, ten neustálý pohyb i stojící netrénované dívky v tramvaji. Američané si všimnou té prosvítající vzpurné bradavky. Holt, jiný kraj, jiným mrav, vyprávěla kamarádka Alena, učitelka, která přišla z jedné přednášky pro lidi přišlé z Kambodže, přednáška se jmenovala Jak se vyhnout konfliktům, policejní inspektor povídal, že v každé zemi jsou jiné zákony a že v U.S.A. je zakázáno močení na ulici, že se nedoporučuje chytat psy a kočky, kterážto zvířata si zde lidé oblíbili, a jíst je a že je zde uzákoněna jenom jedna manželka a ta se navíc nesmí mlátit, ani děti a v parcích že se nemá souložit. Alena říkala, že přednáška taková ji překvapila a uvědomila si spoustu věcí.

Viki

Ahoj Ingrid, před čtrnácti dny se jeden kolega Angelo vracel po ročním pobytu zpět do italské pobočky naší company. Všichni jsme šli na rozlučovací oběd do čínské restaurace. Měli jsme 12 nebo 16 chodů, těžko to počítat. Vaření Číňanům jde, jídla mají komplikovaná s velkým množství surovin. V americké kantýně si někdy dám “steak”, kus masa mezi vekama (americký chleba je vata vekovité chuti). Pak jsem taky byl v restauraci na oběd a dal jsem si steak a dali mi totéž jako v pojízdné kantýně, jenomže na talíři s příborem. Takže občas jdu do čínského bufetu - Hu-nam Caffé. Tam si můžeš vzít jídla kolik chceš za jednotou cenu USD 3,60.

V nejbližší době se chceme přestěhovat, ale při našich možnostech je to složité, takže se přestěhujeme, ale nevím, jestli se nám podaří najít bydlení k úplné spokojenosti. Zatím si můžeme dovolit byt do USD 600 měsíčně. A chtěli bychom 4 a 1 až pětipokojový. Což jde sehnat za ty peníze, ale tady jsou požadavky na bydlení dost nízké, jedině počet pokojů bývá velký. Zkrátka, většina lidí před nedávnem žila ještě v dřevěných boudách a když se dožili luxusu, tak se jim představa luxusního bydlení rozšířila na desetipokojový srub. Prakticky všechny domy jsou dřevěné, ale ve městě mají omítnutá nebo keramickými dlaždicemi (imitace cihel) krytá průčelí. A domy ke koupi si můžeš vybírat taky podle toho, zda jsou z tvrdého nebo měkkého dřeva.

Jinak jsem od rána do večera v práci, protože mám úkol, který musím do 17.6. splnit a asi se mi to podaří. Jde to dost těžko, protože celý projekt se dělá dost těžkopádně, žádné dlouhé teorie. Hodně věcí se mi nelíbí, ale protože jsem neukázal lepší způsob (zatím), musím dělat jak je mi poručeno a to není velká radost. Posílám ti na ukázku pravý americký šek. Je jenom na symbolický USD 1. Šlo by jej inkasovat i v Československu, ale to nechci, protože obsahuje důležité informace.

Chleba normálně peču, dva první byly podivné, ale už mám praxi a při vaření vznikne chleba jako by nic. Je to lahoda. Však to víš z Kuby, tady je druhů asi deset a žádný efekt pro naši family. Tak ahoj a zase napiš, vždycky čtu a čtu a jej, to už je konec, řeknu si a tak piš.

Václav

13. června. Ahoj Ingrid, dneska už třetí den máme otevřená všechna okna, ale vzduch se přesto ani nepohne. Tak už to léto doopravdy asi začne, no to jsem teda zvědavá. Včera jsem překonala nechuť k roztopené tramvaji a jeli jsme s Alenou se podívat do obchodu zvaného Filenes. Tam se prodávají výrobky či výstřelky předních tvůrců, které se za určitou dobu neprodaly, prvních čtrnáct dnů takového prodejte stojí třeba ? ceny, pak ? ceny, až na nějakou spodní mez, např. 1,5 USD a když se neprodají, tak jdou na charitu. Leccos by se dalo vybrat, líbila se mi asi jedna věc z deseti, koupila bych si snad plavky pro Honzíka a dvoje šatky pro Luisu - na ni tam měli plavky - zmenšené dámské, v ohnivých barvách, s květem, rybou, mořskou pannou, z takového toho svítivého, dráždivého materiálu. Podle mě kdyby šla děva nahá, ten efekt by to zdaleka nebyl. Ani jeden snad symbol ze všech nebyl přišit na nevhodném místě. Byly k mání i plavky na čtrnáctidenní holčičky, samozřejmě vcelku. Ani se nedivím, že se neprodaly. Na svoje veliké útroby bych si vybrala stěží jednu věc - šaty potištěné, ale stály taky majlant. Jinak různá trička, všeho moc, kalhoty, až moc, všecko podobný. Zítra se podívám do Filenesu nahoru, do zboží právě v prodeji, co tvůrci tvoří opravdu. Z čeho jsem zmatená, to je množství kosmetiky různých značek, chtěla bych si mezi tím najít “tu svoji”. Líbí se mi věci nebo hodně z věcí, které se prodávají v buticích. Teď tam ale nakupovat nemůžu, je to všecko s mírou střední nejvýš 72 cm. Ale má to šmrnc a používají se jenom přírodní materiály.

V kině jsem už dávno nebyla, ani teď nemám o to moc zájem. Dostala jsem spoustu všelijakých lejster a volné chvíle trávím vyplňováním, překladem a vypisováním slovíček a jejich učením. Václav tráví volné chvíle prací, kterou si jako jeho kolegové nosí domů, aby se nenudili přes neděli a večer. Teď, jak je horko, oblékli Američané a Američanky kraťasy a ulicí se kmitají opálené nohy, bílá - hnědá - bílá, to jsou boty. Hodně se chodí v žabkách a různých sandálech bez podpatku, v botaskách a trepkách. Do práce v ranní tramvaji jedou zas s vypjatými kotníčky, to většinou, některá má ke služebnímu kostýmu a silonkám a halence botasky, ale tašku má nadmíru. Taky jsem dnes viděla první ženskou s náznakem křečových žil nebo něco podobného. Nejsou vůbec vidět mamky s dětmi, kočárky, děti se nosí skoro hned v nosičce a když jedou, tak v jakési bugině 1 metru nad zemí a dýchají vše možné. Dneska jsme potkali jedny s buginou, v ní bylo čerstvé, ještě skrčené a fialové děcko a jak jsem šla první, řekla jsem Honzíkovi a Luise, že takové budeme mít miminko, jestli ho chtějí (oni si spolu mluví, jak půjdou s miminkem na písek), oni se dívali do toho kočárku a celí červení říkali, že jo, že takové chcou. Doma vyrobili buginu z polštářků a střídali se každý chvíli v miminkování.

Ingrid, za nějaký týden začnu asi zkoušet fotit, včera, jak jsme byly s tou Alenou ve městě, zpívali tam dva mladí lidé v parku písně o Bohu a pak tam přišel maník a křičel do mikrofonu, že ještě před pěti lety, pil, smilnil a drogoval, že zkoušel všemožně se všech těch neduhů zbavit, ale že se mu to podařilo právě před pěti lety zásluhou Ježíše. Tak křičel a skoro nikdo si ho nevšímal, říkal, vyhoďte to pivo z vašich bagů, zahoďte ty krabičky nikotinu, lidé seděli, popíjeli pivo z plechovek a kouřili v hloučcích na trávě nebo na lavičkách, matky černošky v pěkných účesech houpaly na kolenou nejmenší a napomínaly divočejší starší a nepřestávaly mezi sebou živě diskutovat, zároveň ale poslouchaly chlapíka kázajícího svoji verzi náboženství jako předtím poslouchaly hudbu a viděli každého, kdo prošel kolem nebo blízko nich. Kousek dál jiná sekta hrála východní hudbu, pleskaly tam malinké bubínky, kluci ve starorůžových hábitech opásaných provazem, holohlaví, pěkně na ně ale opravdu hráli. Měli nějaké strunné nástroje podobné mandolíně, ale mnohem menší a rolničky stejné jako mají i v Česku ministranti, taky pak kázali svoje. Když jsme kolem nich šli na tramvaj, ten hoch předtím kázající svého Ježíše zvedl ruku a křičel do mikrofonu, kdo chce být svatý muž, kdo chce být svatá žena, ať zvedne ruku, pořád to křičel a nikdo si toho nebral k srdci a tak povídal, nikdo, všecka srdce jsou dnes zavřená, ale za čtrnáct dní v neděli tu budu zase, bude tady hudba, tak přijďte. Pak jsme asi za pět minut zase kolem něho šli a přece jen jedno srdce nebylo tak docela zatvrzelé, asi sedmdesátiletá paní, blondýnka dlouhovlasá v minisukních a botaskách se chtěla stát svatou ženou.

Tak tady ležíme u otevřeného okna do ulice, já toto píšu a Václav dokumentaci k programům a naráz ruština jadrná - kde to jsme? Ingrid, pozdravuj děcka.  

Viki

AHOJ BOHOUŠKU, DĚKUJEME TI ZA DOPIS, PIŠ ČASTĚJI. BYLI JSME BLÍZKO LETIŠTĚ, NAD HLAVAMA LÍTALA VELIKÁ BŘICHA LETADEL A MY JSME SE CHTĚLI KOUPAT, ALE FOUKAL LEDOVÝ VÍTR, TAK JSME SI OBLÉKLI SVETRY A DÍVALI JSME SE NA TA LETADLA A HONZÍK PAK DOMA MALOVAL LETADLA.

VÁCLAV

22. června. Ahoj Ingrid, díky za odpověď na můj utrápený dopis, myslela jsem, že mi vynadáš do slabochů a tak jsem se začala stydět hned jak jsem teď dopis hodila do schránky. Vaše maminka pobíhala s děckama po republice, taky dost “domovů” musela nějak udělat. Už jsem se z toho chválabohu na nějakou dobu zas vyhrabala. Máme teď v létě zvláštní režim s děckama, pokud zrovna nikam nemusíme, jdeme dopoledne chvilku ven, pak oběd a doma a večer, až slunko začne zapadat, zase někam vyrazíme. Někdy je takové horko a dusno, že se dá dobře spát až nad ránem. V sobotu a v neděli jsme byli u moře, děcka to tam baví, zvlášť Honzíka. Pro mě je tam svěží vzduch, když se pak večer přijede do města, je to jak facka. Tramvaje jsou klimatizované, ještě že tak. Moře je tady u města dost špinavé, na pohled ale je to pěkné, nejvíc při odlivu, kdy moře uhne asi 60 metrů a vezme s sebou kelímky, odnese je pryč a nechá jen čistou písčitou pláž. Václav přinesl od Daga z práce knížku Okolí Bostonu, asi by se tady pěkně jezdilo s děckama na kolech, je to skoro placka, sem tam malý kopeček. Padesát mil směrem na New York je prý vyprahlá neobdělaná zem, rovná jako stůl, sem tam řídký les. Určitě tady nezůstaneme a půjdeme do Oregonu nebo zkrátka někam na severozápad. Jsme holt zvyklí na nějaké ty kopečky, jedna paní odtamtud odešla, že tam nic není, “zapadákov” to označila, tady že se dá žít téměř po evropsku.

S Rybičkovými si tak dvakrát za měsíc hodinku telefonujeme, Zojka uvažuje o třetím dítěti, měl by to být konečně chlapec, kterého si tak přeje Vláďa. Byla v telefonu trochu roztrpčená a říkala, že se třetím potomkem váhá jenom kvůli šestinedělí, které prožila s Vláďou bez jediné laskavosti jako třeba pohlazení po hlavě, naopak byl prý Vláďa protivný, ani si jí a Kláry nevšímal celé týdny. Zojka to přisuzuje tomu, že se nenarodil chlapec - potomek. Vadí jim oběma, že v Albertě je málo kulturního vyžití (Vaškovi přijde srandovní, že chce někdo buď holku nebo kluka, ale jemu se to mluví, když už všecko pořídil) a vyvažují to přírodou, kde asi jezdí co nejčastěji. Zojka hlídá jednu kanadskou holčičku, nezdá se mi, že by měli peněz nazbyt. Vláďa se zakousl hned po příletu do tamních knihoven a zpočátku jeho dopisy byly hlavně o knížkách a sem tam nějaká zpráva o jejich rodině. Ani se mu nedivím, nejsem zdaleka tak chytlavá na všechno jako on a jak jsem zapadla do Harward book v Cambridge, ani jsem se nemohla dostat pryč a Honzíkovi se tam začne chtít pokaždé kakat, tak vypadneme a jemu se pak už nikdy kakat nechce. Zojka říká, že co se týká kultury a takových věcí, žijou ještě z Říma. Popisovala, jak byla na jednom ochotnickém divadelním představení a přímo pobouřená šla domů - lidé během představení házeli pod sedadlo a na konci lidé honem utíkali do šaten a herci děkovali Zojce v prázdném sále. Vláďa nám poslal Photo Communique, albertský fotografický časopis. Ingrid, těžká věc - lán rozbahněné půdy s převráceným zemědělským strojem a v popředí zobe slepice a všecko daleko, rozlehlo a živo je tam. Kdepak pražské a brněnské uličky s kluby plnými přátel stejně ražených. Že jsou přesto klidní a vyrovnaní je fajn, vystačí si i sami. Ingrid, Tolar je už v Kanadě? Nebo jsi zapomněla ve větě otazník? Václav mu ještě nepsal, je bussy every time, bylo by ale škoda ztratit ho někde ve světě, když jsme ho takovou náhodou potkali. Teď ti popíšu letní náladu v Bostonu, pokud budu schopná.

Viki

Ahoj Ingrid! Já jsem Tolarovi psal po příletu a máme jeho případnou adresu. Obratem nám odpověděl. Příští týden odevzdám svou práci a budu mít víc času. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k naší company, protože jsem se dostal na místo odpovídající mé kvalifikaci. Smůla je ale v tom, že tým, v němž pracuju, má americké způsoby práce - žádné dlouhé rozmýšlení a hned výsledky - všechno se navrhuje “ad hoc” a bleskově realizuje. Takže se 90 procent energie vynaloží na realizaci kravin, než praxe ukáže, že se musí najít jiné řešení. Je to ale způsobeno tím, že zákazník je náš pán a zákazník chce vidět výsledky. Tak mu je průběžně dodáváme, ať jsou jakékoli. Myslím, že dost brzo získám lepší pozici pro to, abych si mohl sám řídit svou práci. Zatím jsem dostal “definované zadání” a to je potíž, neboť ta definice = navrhni program, který komunikuje s hierarchicky vyšším počítačem a dělá… , se mi zdá špatná. Zkrátka, kdybych si zadání vymyslel sám, byl bych spokojenější.

Václav

Včera jsme večeřeli a pili čaj a malý Honza křičel “jé, veliký pavouk a já ho zadlábím!” - Nech ho, chytá broučky, řekl Václav a tak si veliký pavouk někam lez a pak, jak jsem odnášela konvici do kuchyně, opatřeně jsem našlapovala, abych nezašlápla a šust! Naše myš domácí přiběhla, nevybrala zatáčku a narazila čumákem do zdi a šourala se pod linku a jak jsem jednou rukou otevírala skříňku, oči na myši, lup, spadl velký hnědý brouk na záda, obrátil se a odcestoval pryč. To je dnes z letního Bostonu vše.

Ahoj Viki, a piš a pozdravuj!