Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Bostonské reálie, zdravotnictví a umění hledat džob po americku. Boston, 22. března 1983.
Ahoj Ingrid, je to hrozně dlouhá doba, než se z Česka dopisy “otočí”, tak je rozumné psát průběžně. Naposledy jsem ti psala o prvních krocích v U.S.A., které vlastně nebyly ani našimi vlastními kroky, ani se nedají nazvat samostatnými - tak nám naše první dny v Americe připravila organizace pro Čechy a Slováky, AFCR.
Tak ti popíšu další dny. Jsme u organizace Welfers, od které dostáváme peníze a lístky na jídlo a karty na lékaře zdarma. Byla jsem už na prohlídce ve státní nemocnici, překvapila mě vysoká úroveň těch služeb - my jsme o tom slyšeli úplně jinak, že ano. Nikde jsem nečekala já ani nikdo jiný déle než deset minut. Mé osobě se věnovali plné tři hodiny - vzpomeň poradnu pro těhotné, jak ji znáš, hlavně na formálnost starostlivosti a požádala-li matka o zdravotní punčochy, musela předvést nohy a “tohle nejsou křečové žíly, nohy máte sice víc modré a jestliže stále bolí, je to z podpadků.” Překvapil mě jiný pohled amerických zdravotníků - matka má přibrat ne přespříliš, ale 10 - 12 kg ke své váze, to se pokládá za ideální váhu a prý je to nejlepší pro normálně velké, zdravé dítě i pro dobrý porod. Moc je nenadchl můj zájem o cvičení a hned mně zdůrazňovali význam dlouhého kojení - v jídelníčku pro dítě, který jsem hned dostala, je výživa psána až od 6. měsíce, všude jinde je znak prsu. Budu dostávat navíc maso, ovoce, zeleninu, sýry a vejce (lístky na to). Už mám papír se jmény doktorů (tří), z nichž jeden bude u porodu. “Seznámíš se s nimi postupně během těhotenství,” řekla mi sestra. Prohlídky jsou 1x za měsíc, v 8. měsíci 1x za čtrnáct dnů, v 9. měsíci 1x týdně. K poradě a radě mám přidělenou sociální pracovnici, s telefonním číslem do bytu a do práce, stejně tak mám telefony dvou sester, které už znám.
Tak taková je Amerika, jak ji poznávám sama, bez AFCR. Moc mi zalichotilo, že všude psali “first child” a až při rubrice porod - potrat - nemoc se zjistilo, že to je třetí, ale asi to bylo ležérním oblečením. Lidé jsou přeochotní, jestliže se zeptáš jednoho na něco, odpoví ti celá tramvaj či její plný nástupní ostrůvek. Na poště jsme se ve 4. patře zeptali úředníka, kde je exit, a on nás vyvedl až na vzduch, ačkoli výtah jezdil jen nahoru a zeptali jsme se ho v okamžiku,kdy sahal na kliku dveří do kanceláře s papíry v ruce. Je tady všecko, hodní i horší i nejhorší. Existují čtvrtě, kam není radno chodit člověku neznalému, čtvrtě luxusní, ale i brlohy. Stejně jako v Československu. Ale zde se můžeš snažit a máš možnost, OPRAVDU máš. My bydlíme v Brightonu, to je snad průměr. Brookline kousek přes dvě ulice je výš čistotou, výstavností i nájmem. Všechny ty čtvrtě mi ale připadají, jako by jejich jediným cílem bylo mít jednu co možná nejkratší cestu k centru města, k down town. Předevčírem jsem tam byla poprvé, už za tmy, za lijáku a větru a na obloze byly obrovské tmavé kupy mračen. Obloha ale ještě svítila. To jsem si poprvé nadšeně zavýskla, tak jsem teda v Americe, bez otazníku na konci (z toho “umrtvení” viním AFCR). Nevím, jestli má cenu ti to popisovat, když ti můžu poslat fotky. Je tam všecko - z mrakodrapu, který působí čistě, průzračně a přirozeně jako do hran vybroušený drahokam, vycházeli hasiči ve starodávných, těžkých uniformách a pán, který si jel zatelefonovat, seskočil z hnědého koně, sáhl do kapsy šedého saka a telefonoval. Potom nasedl a odjel, odkud přijel. Světlo se v těch ulicích tak zvláštně láme, ani jeden dům není stejně tvarovaný a vysoký, červené cihly staroanglických kostelů a synagog obrostlých břečťanem, který se ještě nezelená, harmonují tvarem, materiálem i strukturou se stěnami mrakodrapu z kouřového skla, který jim dělá pozadí, pyšné, doplňující a zároveň oblohu, staré kostely s freskami a sám sebe. Ingrid, můžu to srovnat jedině s pocitem, který jsem měla v Rakousku při stříhání borových větví ve Schnee Alpách, když jsem z jejich vrcholu pozorovala stmívání až do úplné tmy. Lampy mají své přirozené světlo a tvary důvěrně známé z Andersenových pohádek nebo jsou dílem extravagantních výtvarníků. Už končím a pošlu ty fotky.
Václav stále koresponduje s podniky, včera mu přišlo pozvání na interview, dnes má zde další dopis, jsem zvědavá, co je v něm, už aby přišel. Je v kanceláři AFCR a píše na stroji dopisy podnikům. Těch inzerátů na jeho profesi je tolik, že nemůže absolutně odpovědět na všechno. Taky s praxí fotografa to tady vypadá dobře. Honzíkovi a Luise se taky nelíbí tmavým dřevem obložené zdi našeho (a Vladova) bytu, povídali, “abych koupila barvu a nabarvila stěny, jako Ingrid na Kubě“. Ingrid, prosím tě, nemohla bys mi někde od doktora (v čekárnách na gynekologii) vzít Cvičení pro těhotné a Cvičení pro šestinedělky? Dala mně sestra něco, ale je toho žalostně málo. Bez toho cvičení se necejtim dobře a normální gymnastiky se bojím. Prosím tě, pošli mi to někdy, až budeš mít cestu k doktorovi. Včera jsem koupila pohodlné kalhoty „matternity“, až je vynosím, tak je pošlu tobě, ale asi spíš Blance, ta tři ještě nemá - nebo bude mít? AHOJ, pozdravuj děcka a muže svého a piš, piš průběžně, aby se to pěkně prolínalo.
Viki
Ahoj Ingrid, film, o kterém jsi kdysi dřív psala “Jiný muž, jiná šance” jsem viděl ještě v Brně. Podle toho filmu nebo podle jiných filmů si musíš velice dobře představit Ameriku, ale právě ten film byl velice výstižný. Ty domy ale i interiery jsou přesně takové. Všechno je zde ze dřeva, jednotlivé stojící domy nebo na hlavních ulicích řadově postavené jednopatrové dřevěné domy. Taky obchody vypadají stejně, vývěsní štíty mi připomínají westerny. Jenom ulice jsou široké, asfaltové. Jiný, spíše evropský je down-town (střed města). Tady se říká, že Boston je úplně evropské město, mě to tak nepřipadá. Nelíbí se mi dřevěné vilky, každá je jiná s různými vymyšlenostmi - ale to vše jen v detailech. Všechny jsou klasické vily řekněme začátku tohoto století tedy zásadní obrys je stejný, jenom je různým čančáním porůznu obměněn.
A tak je to tady se vším. Všechno je vyrobeno, postaveno dost jednoduše. Kromě techniky - ta je skutečně number one. Hodně se tady pracuje, obchody mají otevřeno často v 7:00, většinou v 9:00 až do 22:00 a mají otevřeno i v neděli. Dovolená (placená) je 14 dní. Je-li třeba tři týdny, pak to inzerát patřičně zdůrazňuje. Z nakupování je taky zábava. Třeba chlebů je obvykle nejméně dvacet druhů (ale všechny stojí za hovno) a vůbec každý výrobek je možno koupit nejméně ve dvaceti variantách, ale jen málo (to se týká jen potravin, kromě ovoce) obstojí. V Evropě nevídané je ovoce, teď na jaře si můžeš koupit jakýkoliv druh a to v každém šopu - od švestek, jahod, borůvek, meruněk, … po meloun, vše čerstvé, jen borůvky mražené.
Tady se kupuje všechno, i pracovníci. Firmy pořádají různé tak zvané “open houses” (otevřené domy), obvykle v nějaké velké restauraci, tam vyšlou své odborníky. Každý může přijít, říct o co má zájem a co umí a když se dostatečně vychválí, tak je třeba koupen. Tam jsem zatím nebyl, pořádá se to mimo město, aby se někdo nekompromitoval. Píšu na inzeráty. Nedělní noviny The Boston Globe obsahují v průměru 50-ti stránkovou přílohu - “Help Wanted” - to jsou pracovní příležitosti. Čtyřicet stran bývá věnováno džobům kolem počítačů. Obvykle najdu dvacet inzerátů, které bych mohl dělat (aniž bych si vymýšlel, že mám něco, co požadují nebo abych musel zapírat, že mám víc, než požadují - to taky není dobré, není jistota, že bych na takovém místě dlouho vydržel; a kdybych to zapřel, tak zase vznikne otázka, to jste se za sedm let práce naučil jen to?). Za týden napíšu pět dopisů. Zatím jsem jich napsal osmnáct, průběžně dostávám odpovědi, zatím jich přišlo sedm a první pozvání na interview. Začal jsem psát nejdříve, ale nemělo to řádný výsledek, tak jsem si koupil knížku The complete job book (aneb) How to get and make the most out ot the job you´ve always wanted. V překladu Úplná kniha o džobech aneb Jak dostat a získat co nejvíc z džobu, který jste si vždy přál. A výsledek se dostavil okamžitě. To ale je jen první krok. Z hromady nabídek se obvykle vybere 3-100 vhodných kandidátů, kteří se pozvou na interview. Z nich se potom vyberou 1 - 3 kandidáti, kteří vyplní vstupní dotazník a teprve potom někdo zvítězí. Musel bych vypsat něco z té knihy, ale jedno z toho vyplývá, že shánění džobu je opravdu práce a umění, pro kohokoliv. Údajně jim nezáleží na školách (tj. na původu vzdělání), daleko větší důraz dávají na praxi a pro mě je velkou nevýhodou, že to, co jsem jim napsal, že jsem dělal, nemohu nějak prokázat. Proto je těžké získat první džob. Ale až ho budu mít, bude hej.
Ještě jsem si vzpomněl: taky má každá potravina na obalu vytištěno přesné chemické složení, třeba i na mouce, ale nikde se nedočteš, je-li mouka hrubá či jemná a zdali je pšeničná nebo ražná. To ovšem není důležité, protože na mouce je pokračování (a taky na másle i jinde), kolik má člověk denně zkonzumovat vitamínů, proteinů, uhlovodanů, bílkovin a jiných látek. Taky recepty na jídla, která se tisknou na různých obalech, obsahuje výčet, kolik uvedený pokrm ti dodá potřebných chemikálií. Tady by byl ve výhodě Milan, ten by si hned navařil ve zkumavce uvedenou dávku.
Václav
Já si vzpomněla, že jsme ti před odletem posílali balík, napiš prosím tě, jestli přišel. Ty háčkované věci se ti asi nebudou líbit, kdybys neměla jak je použít, tak je někdy, prosím tě, přivez mamince, ona se toho něco nadělala, ale jenom na zakázku, pro sebe se to takových jemností, jako je třeba ten kulatý ubrus, nikdy nepustila. Jedné paní to poslala do penzionu její sedmdesátiletá matka, jako památku na sebe, ona to ale chtěla spálit. I když na jedné straně chápu, tak zase ne, protože jsem to viděla máti dělat v noci. Před třemi dny se tady strašně ochladilo, svítí sice každý den pořád slunko, ale zima je přímo ledová. Asi se nám nechce věřit, že už jsme chodili ve svetru a že je 24. března. Léta jsou tady prý horká s velkou vlhkostí vzduchu, představuju si to podobně jako na Kubě.
AHOJ BOHOUŠKU, PŘÍŠTĚ TI POŠLU FOTKU BOSTONU. JSOU TADY VELICÍ RACKOVÉ, PLACHTÍ VE VZDUCHU JAKO LETADLA. TAKY JE TADY SPOUSTA KOČEK, JSOU VELIKOSTI MÁCY A VĚTŠÍ. POTULUJÍ SE A POŽÍRAJÍ VŠECHNO MOŽNÉ. JEDNA KRÁSNÁ KOČKA, CO MĚLA KOŽICH ZABARVENÝ JAKO KOUŘ Z MOKRÉHO DŘEVA, SE PŘIŠLA PODÍVAT AŽ K NÁM DO BYTU. LEHLA SI NA GAUČ A NECHALA SE OD DĚCEK HLADIT A AŽ JI TO PŘESTALO BAVIT, ŠLA KE DVEŘÍM A MŇOUKALA A TAK JSME JI ZASE PUSTILI VEN. AHOJ BOHOUŠKU A NAPIŠ, CO DĚLAJÍ VAŠE KOČKY A PUNŤA A POZDRAV OD NÁS VŠECH VAŠÍKA A HANIČKU, PROTOŽE ONI JEŠTĚ NEUMÍ MOC ČÍST. NEBO UŽ UMÍ?
Viki
