Americký sen (25)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. V Bostonu. S AFCR i bez. Boston, 2. března 1983.

Ahoj Ingrid, konečně se tady všecko urovnalo do té míry, že můžu sednout a psát. Letěli jsme 24.2. v 9:45 z Vídně do Bruselu malým letadlem asi pro 80 osob. Bylo to takové “žihadlo” a tak jsem si říkala, jak to přežiju bez zvracení těch osm hodin přes oceán. S Luisou jsme se cítily asi stejně, kluci byli nadšení pohledy z okna a Honzík výskal a pobíhal po letadle. My s Luisou jsme prožívaly každý záchvěv a z oken jsme se radši nedívaly. Ale v Bruselu jsme přesedli na Jumbo pro 400 osob, to bylo, jako bychom jeli ve vlaku po dokonale spojených kolejích. Všecko proběhlo hladce, jen Luisa zvracela, ale to zřejmě z přejedení, tam furt pryč něco nabízeli a ona konzumovala hlavně sladkosti a sladké šťávy.

V New Yorku jsme byli v 15 hodin zdejšího času - to už jsme všichni začali být unavení. Letěli jsme 19:50 do Bostonu, byl pěkný pohled na noční New York a pak Boston při přistání, to v letadle zhasli světla a komentovali chvíli a pak ztichli a nechali lidi, ať se diví. O té cestě děcka neví už téměř nic, probudila se až ráno v bytě na Commonwealth Avenue. Na letišti nás čekali lidé z AFCR a rozvezli nás do bytů. U nás při příjezdu o půlnoci bylo všude špinavo tak, že u nejflegmatičtějších českých cikánů je čisto. Ale mákla jsem, celkem tři dny to trvalo, a už je zde dokonce i útulno.

Dva dny jsme měli dvouložnicový byt (pokoj, předsíň velká, kuchyň malá, koupelna) sami, pak sem přišla rodina tří dospělých silných kuřáků - oni fakt dávají do “větších” bytů dvě rodiny. Silně jsme proti tomu protestovali a tak jsme je vypudili. V noci sem přivezli od letadla další rodinu mladých ambiciózních lékařů s chlapečkem, paní dostala z toho na letišti hysterický záchvat a včera se udála změna snad definitivní - dostali jednopokojový byt (350 USD nájem) a tady bydlí Vlado z Piešťan, který dva dny proklínal AFCR v křesle a dorazil sem, sotva vidě na oči. Je abstinent, nekuřák absolutní a chlapec tichý, tak jsme ho brali, bude se s námi dělit o placení nájmu (480 USD). Budeme totiž dostávat 450 USD a 180 lístků na potraviny, které vystačí na dobré zdravé jídlo na měsíc - vidíš tu nesrovnalost ve výši nájmu a příjmem USD - proto je více lidí v jednom bytě. V Bostonu jsou byty drahé a Massachusetts je nejdražší stát, ale jsou zde také nejvyšší příjmy.

Václav leží celých šest dní v novinách a odepisuje na inzeráty, kterých je hodně; na 1. místě obchodníci, na 2. místě programátoři, na 3. místě automechanici, 4. elektromechanici. Kdyby našel práci, jsme ze všeho “venku”. Tak je to - jo rok máme lékaře zdarma, pokud by Václav nepracoval. Osobně bych si přála opak, jako Václav. Jsou ale opravdu lidé, kterým podpora a lístky vystačí a dělat se nesnaží. Blízko je kino, supermarket, univerzity, knihovna, tramvaj. Boston má hodně starých budov, některé domy vypadají jako domy Usherovy. Jsou stavěné tak různé - jeden z lehkých desek, vedle ze žulových kvádrů - vyfotím ti to však. Snad co druhý člověk běhá jogging, kolem oken běží mladí i staří, někteří se sluchátkami na uších běží v rytmu nějaké písně. Dost mě překvapila špína na ulicích, čekala jsem to trochu, ale ne tak. Snad nikdo tady neuklízí. Možná někde jinde, v jiné části, je to jinak, to ještě nevím. Lidem to, zdá se, vůbec nevadí. Tady v našem vchodě bydlí: holka s kytarou v pouzdře + kluk, paní samé zlato se psem, pán, snad podle jména Číňan nebo jinde z východu a pak už nevím.

Jo Ingrid, až půjdeš do Šuku, nemohla bys tam v poradně uzmout brožurku “Cvičení pro těhotné?” Vypadá to, že budeme mít koncem října další přírůstek. Prostě - v rodině Nových je začarovaná trojka - vyřiď to Blance.

Ahoj a napiš, co se událo. Viki.