Americký sen (24)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Cíl - U.S.A. - na dosah - odlet potvrzen. Wienerbruck, 4. února 1983.

Ahoj Ingrid, včera jsme dostali balík s fotkama a kazetami. Druhá polovina kazety je téměř neslyšitelná. Ještě jsem nezkoušel, čím to je. Nejspíš poletíme do U.S.A. už 15.2. nebo 22.2. Takže už nám sem nepiš!

Napíšu Jirkovi Musilovi, aby přijel a bedny zapojil a připojil k rádiu. To bude nejlepší řešení. Nejdřív ale musím koupit reproduktory, které chybí, aby vše mohl udělat nahotovo. Kdyby Milan jel do Rapotína, tak by mohl vzít ty bedny sebou. Ještě by jsi musela ale v těch bednách vyříznout díry pro ty nové reproduktory a potom kolem nich ještě z destiček udělat takovou malou bedničku - tak jak jsem to už popsal. To ale už zvládneš.

Ještě dnes jsme dostali dopis o tom, jak jste dostali balík od nás. Jestli je tam pumpa na kolo, tak ji pošli Jirkovi Musilovi.

Václav

Ahoj Ingrid, jak se zdá, pobyt tady nám pomaloučku doklepává. Dnes jsme dostali od tebe dopis, kde popisuješ štrapáce se získáním doporučení. Přesně týmž způsobem jsme si vyřizovali zájezd s Čedokem do Jugoslávie. Ono to opravdu asi některé lidi odradí vůbec se snažit si tam zajet. Úplně se mně vybavuje, jak sem byla sama znechucená tím půlročním ťapáním po úřadech a člověk vlastně vůbec ani neví, jak to nakonec dopadne a zda všecko snažení nebude nadarmo. Už to tak je, nevypadá prozatím, že by se to mělo zlepšit. Budeš muset vydržať. Vráta tady byl, má pořád potíže s azylem a nevím, do Kanady moc asi nechce, taky nám nedávno psal dopis, že se zapíše do U.S.A., “když už tam budu mít známé.” On by pořád chtěl nejvíc do Švýcarska, tak proto zde čeká na azyl.

Na tom pásku, který jsi nahrávala od našich, jsem se znovu přesvědčila, že jsme udělali správné rozhodnutí. Přítomnost moje a děcek by nic nezměnila - jo kdyby tam bydlela mamka, ale s tátou jsme přirozená opozice - asi si vadíme navzájem už jen od pohledu. Vždycky, když jsem přijela, byla pohoda do té doby, než táta přišel z práce, i přes největší sebezapření. Je to tragédie, trochu si i myslím, že odtažitost děcek nebo jak to nazvat, je jednou z největších příčin tátova pití.

Ingrid, nejsem samaritán. Máma napsala, abych všecky dopisy adresovala na ni, aby se nemusela s tátou hádat při jejich čtení. Líbí se mi, jak jsi popisovala chvíli pohody jednoho podvečera v Rapotíně na zahradě. Ingrid, je to hrozné, co a kolik všeho spolkne práce, která má tu nevýhodu, že se musí udělat. Potom už zbyde tak hrozně málo energie a život utíká. Vidím to u dědy Nového, u babičky Emilky, u mamky, u tebe to je teď úplně akutní, protože vlastně máš pořád ještě trochu času a trochu na vybranou. Tím myslím rozhodnutí, co chceš a co nechceš dělat. A co musíš a co ne. Je fajn, že jsi už prodala kus té zahrady, ale stejně - ono by to snad chtělo hej rup a je to hotovo - co ještě musíš udělat? Koupelnu, záchod nahoře a omítku? A potom budeš mít nějaký čásek klid?

Ingrid, ten dnešní dopis mi připadal hodně smutný - jak popisuješ atmosféru v domě - ale podle mě je to určitě zimním obdobím, to na jaře přejde a v létě toho hodně slunko vytáhne.

Pozdravuj děcka, let do Ameriky bychom platili my, jakož i pobyt, takže špórovat na to nemusíš. Pozdravuj Bohouše a AHOJ!

Viki