Americký sen (23)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Zážitky s Tolarem a hlídacím Rafanem a první Vánoce v emigraci. Wienerbruck, prosinec 1982.

Ahoj Ingrid, to jsme dlouho nepsali, co? Prohýřili jsme totiž peníze za fotky, slibujeme ale, že už to neuděláme. Pro jistotu ale píšu, že jestli se v budoucnu na delší domu odmlčíme nebo budou -li chodit dopisy řidčeji, má to jeden jediný důvod. Časopisy ti taky pošlu později. To víš, zima a práce není. Ale nám nic nechybí, jenom já, když jsem dostala od mamky mezinárodní kuchařku od Fialové, dostala jsem takovou chuť do vaření jako nikdy. No to mě ale zaskočilo. Dnes tady byli dva Mikuláši a plno čertů - hrůza pohledět jim do tváře - masky, kůže z různých zvířat i s ušima na hlavě, vyceněné tygří tesáky v jedovaté zelené masce s červenohnědýma očima a živýma očima uprostřed a březové nehty a řinčení řetězů a místo řeči jenom mručení - nanejvýš. Bylo to zajímavé pro nás, macci byli vyjukaní jak zajíci a když jeden čert moc dotíral, ohnala jsem se po něm rukou a dostala jsem hned přes ni březovou metličkou, jen to zasvištělo. S čerty nejsou žerty. Ale v pokojíčku potom mackové spokojeně rozbalovali balíčky s mlsky a ode všeho si okusili a nejlepší hned smlsli. Jo, ti nejškaredější čerti přišli zrovna když jsme seděli u večeře a děcka, bříška plná mlsů, nejedla. Povídá Václav, jezte, čerti se dívají, a mackové lup ručky na talíř, šup vajíčka do pusy a jak měli tu pusu plnou vajec, přišel ten dotěrný čert, co mě bacil. Chudáčci.

Ingrid, děkuju ti za ty negativy, je to pro mě taková kronika naší rodiny, mám tam všecko poznačené a napsané a jsem teď moc spokojená, když si sednu a dívám se, jak to všecko bylo. A jak vypadá naše nejbližší budoucnost? Inu tak, že budeme ještě dlouho tady, ve Wienerbrucku. Václav byl teď dva dny u Vráti v Neubergu se podívat, že bychom se tam třeba přestěhovali, ale je tam horší podnebí - tady slunce pořád, tam mlhy. Taky je tam asi 100 lidí, tady třicet pořád. Když bychom se stěhovali, tak buď do Ameriky nebo, až ještě víc lidí vyletí, nás přesunou blíž k Vídni. Na Ameriku se čekací doba prodloužila, jak dlouho zde pobydeme, nevíme, ani ovlivnit se to nedá. Můžeme se tu nejvýš zařídit, jak se nám nejvíc bude chtít a jestli nám to bude stát za tu námahu - nestojí, nevyplatí se to, jsme zařízeni tady, v “našich” útulných pokojích. Když jsme počítali, že (bylo nám řečeno) vyletíme do konce roku, byli jsme nervózní z toho, že se nic neděje. Teď víme trochu co a jak a tedy čekáme a učíme se, čteme, posloucháme rádio, hrajeme si s dětma a čumíme do map, co máme rozvěšené po stěnách a schované v šuplíkách, chodíme běhat do hor na túry (je to pořád bez sněhu) či jen na procházky na slunko, jsme opálení, macčí těla srkají vitamín D. Chci přijet do Ameriky se zdravou, silnou, pevnou a ničím nezatíženou rodinou, odpočinutou, vyhřebelcovanou (míněno bez šatů) a tak se teda snažím. Honzík vyrostl a byl před čtrnácti dny ještě celý zelený a teď je fit - běhá s Václavem, požírávitamíny ze vzduchu. To jsem ti ale měla starost. Všimla jsem si, že se mu moc klene hrudník a to mě vyburcovalo; hodně aby jedl a byl venku a tak.

6. prosince. Před pěti minutami volal strýc Mirek, že umřel táta, tak jsme seděli chvíli tupě a pak jsem přečetla dopis z nemocnice z Opavy z 12. listopadu, kde psal, že hned jak přijde domů, tak zažádá o pas a brečím až teď, když ti to píšu, jak do toho Rakouska ani Německa nedojel a jak nikdo nikomu nic nevysvětlil, neřekl a smrtka si pochutnala aspoň o deset let dřív, bála jsem se o mamku, ona za námi určitě nepřijede, nejela sama ani do Blanska, snad se aspoň my shledáme, snad vydržíme na světě těch dvacet let až budeš na tom důchodě. Ingrid, zrovna dnes jsem tě měla celý den před očima a Honzík malý mi připomínal Bohouška. Snad to bylo tím, že jsem měla rozepsaný pro tebe dopis a tak se nakonec ten den zakončil.

7. prosince. Tak jsem psala mamce, jestli by nepřijela sem na pozvání, ale po delším vyptávání se lidí, co se o to taky pokouší, jsem si uvědomila, že to u nás vlastně nejde, protože máme šedé pasy, platné jen pro Jugoslávii. Je teda jasné, že tady jsme na azylu jako političtí uprchlíci a to je to, proč vás tady nemůžeme pozvat přes československou ambasádu zdejší. Jedině tak sama si zažádat o pas, vzít si minimum šilinků na cestu a tady u nás je místa a jídla dvakrát více než v Blansku. Dokonce bys měla postel sama pro sebe. Žádný problém, jen dostat ten pas. Ingrid, vy… se na to, zažádej o devizový příslib, sedni v Brně na autobus a ve Vídni tě už budeme čekat. Za dvě hodiny jsi tu, pobydeš a pas se ti neztratí. Co říkáš? Napiš. Taky mě napadlo, že byste se mohly domluvit s mojí mamkou a jet spolu. Tak napiš, co a jak si o tom myslíš. Nevidím to, Ingrid, nijak optimisticky, ale bys mohla podle mě stejně už každý rok o devizový příslib žádat, aby jim to bylo za pět (dvacet) let trošku blbé a přece jen ti ho dali. Totéž moje mamka. Ingrid, tak jsme dneska brali žold, zítra ti s dopisem pošlu ty časopisy, je jich devět a tři tužky pro macíny. To píšu kvůli cenzuře, aby se jim něco nezadřelo za prsty (za nehty)...

Tak jsem se zase poučila. Chodila jsem chodila k jednomu Polákovi na kávu, že mu za to upletu čepici. Když jsem přišla, že teda ať si koupí tu vlnu, tak se zeptal, kolik je potřeba na čapku i šalik. Tak jsem si řekla, inu, káva byla dobrá, upletla jsem čapku i šalik (šál 2 metry) a když jsem práci odvedla, zeptal se ten chlopak, jestli nezbylo ještě na rukavice. Naštěstí ale nezbylo, na kávu už mě přešla chuť. Pletení věru není mým koníčkem, sedím u toho jako na jehlách a abych neměla pocit zmařeného času, učím se přitom slovíčka způsobem, který mě doporučil Václav: nad slovíčkem se zamyslím, 16x si je řeknu nahlas, pořádně si je prohlédnu a znám je do smrti smrťoucí.

Teď se otevřely dveře a vešel Peťka Barčin, Slovák (synek komunistický), v puse bonbón: "He, čo mám!" Při obědě a večeři drží jej i sestru Janku za krk a paní Oľa vraví: “Jedz, lebo ťa ubijem!“ Petřík nebrečí normálním způsobem, ale mrčí monotónně, výška i hlasitost stejná zpočátku, uprostřed i na konci: “Už som mu dala dnes 2x hysteps, sviniakovi jednému.” Lebo vraví: “Predovčerom som kúpila pať sačkov cukríkov a oni stačia všetko hneď zožrať, sviniaci zatratení” a práskne nic netušícího Peťku přes prdel. “Prečo zrovna ja musím mať také trápenie,” povzdychne si paní Oľga nahlas. Dostali jsme v Traiskirchenu zimní oblečky a boty, Oľga byla a s ní všichni autoví Češi první, Polka Tereza nám zatavila kartičky potřebné k vydání (tříhodinová fronta), pak jsme čekali až bude mít někdo transport do Traiskirchenu, to vždy přijíždí autobus. “Tak kdy už tam pojedete?” “To už ani nedostanete.” “Byli byste blbí, kdybyste si pro to nejeli.” Jedna cesta autobusem koštuje 200 šilinků, měsíční gáže je 600, jedny dětské botičky 200 - 300 šilinků. Až konečně za tři týdny jel pan Alexej na inerview australijske (Polák), tak jsme jeli zas všichni, protože začali dávat věci i na dospělé. Paní Oĺga chtěla, abych si vybrala botky na jejího Peťku a Luisa že by podědila botky po Peťkovi, které on vůbec nedopne a Luisa na 1 mm s mírným úsilím jo. Vzala jsem botky, co se mně líbily a Luise byly dobré a Oľga mito má moc za zlé, kór po tom, co nám přišel balík od Anneliese a Mirka. Tak povídám, já ti Oľgo, ty botky teda vyměním, ale ty mi za to vyměň ty moje žluté kalhoty za ty tvé nové sametové. “Ale, vieš, to já tak, vieš, že keď sme to dostali zadarmo, len aby mal Peter na prezutie, lebo on už jedny má…” Odešla, ale naštvaná je na mě stále. Taky jsem si od ní asi šestkrát půjčila na patnáct minut pinzetu na obočí a tak některý den (“výměna” se uskutečňuje průběžně už asi jeden měsíc) řekla: “Viki, tak mi ho vyměň, ja zase budem ti normálně davať pinzetu, móžeš si ju aj nechať, pokial tu svoju nespravíš (Václav s ní vytahoval hřebík ze dveří), už ji mám spravenou. To je paní Oĺa . Když byl její muž na vinobraní, šla na pivo ve čtverce s jednou holkou a dvěma Poláky. Cosi jí jedna paní ve srandě řekla a najednou na chodbě slyšíme křik - v 8 hodin ráno, to jsme všichni mátožní. “Ja nie som kurva, aby si niekto nemyslel,” a během celého dne každého, s kým si jen trochu kdysi popovídala, ujišťovala, že nie je kurva. Byl z toho srandy kopec.

Nebo někdo zaklepe o půl osmé (to jsme v posteli, připravení vstávat), zalomcuje klikou a netrpělivě znovu zaklepe, vylezu a … “To zas je bordel v tej kúpelke, to sú ludia prasata či co, to tí Poliaci robia, bol tam Marek, počula som cez dvere, ako si tam píska - choď a povedaj mu, aby po sebe kúpelku vždy poubieral, že nie sme povinný po ňom upratovať! BUM! Dveře bouchnou a já ještě pět vteřin stojím, zabouchnuté dveře před nosem v 5 mm vzdálenosti, když se ozve křik: “Marek!! Alek!! Chotě tuhaj! Kto nechal v kúpelke taký bordel?!” To už o paní Oĺge stačí.

Ingrid, přeju vám všem co nejlepší vánoce a pěkný Silvestr a taky v novém roce jenom to dobré a věřím, že se na jaře (ale nevím, kterého roku), ne-li dřív, shledáme, abychom si všecko mohli povědět nebo jen na sebe zírat. Pozdravuj macíky a jestli budeš někdy mít nějakou fotografii novějšího data, od které nemám negativ, nezapomeň a pošli mi, prosím příspěvek do mé rodinné kroniky. Už si ji začínám zakládat i z fotografií, od nichž mi negativy chybí.

Viki

6. prosince. Ahoj Ingrid, 2.12. jsem šel a částečně běžel do Neubergu podívat se za Vráťou Tolarem. Cesta tam nestojí za řeč, jde se takovým korýtkem 30 km dlouhým kamenitou lesní cestou, bez rozhledu. Předtím jsem se musel dostat do Mariazellu cestou, po které jsem šel nejméně dvacetkrát tam a dvacetkrát nazpět. A nakonec ještě z Mürzstegu jsem šel do Neubergu 12 km silnicí, okreskou. Podél silnice byly asi tři vesnice, takové obyčejné mimo strání vhodných pro lyžování, a proto zde nebyly rekreační domky, ale obyčejné chalupy - sruby, jak ve valašském skanzenu, kryté došky. Neuberg je malé městečko vyrostlé z vesnice - všechny domy stojí podél silnice, náměstí připomíná Nový Malín u kostela jenomže v Neubergu září a svítí uprostřed náměstí Reiffeisenka samé sklo a zvenku jsou vidět úředníčci v bílých košilích a modrých kravatách. Na konci města je hotel Post, velká ponurá budova.

Přišel jsem v 16:30 a zrovna se vracel Vráťa. Tož hned šel zase ven do konzumu koupit víno v 1,5 litrové flašce - to jsou kvalitní vína, normální jsou ve 2 litrových flaškách. Víno jsme pili ve Vráťově mansardě. Když jsem seděl u okna a chtěli jsme si vyměnit místo, tak jsme šli na chodbu, tam jsme se otočili a zase jsme šli dovnitř. Ale jinak má cimru dobrou, nábytek z krabic vkusně zřízený, stolek odkládací a současně jídelní, a velký stůl z rýsovacího prkna podloženého bednama. Na stole má rádio se sluchátkama, tak jsme si chvílemi poslouchali. Ráno jsme šli stavět plot. To je velká Vráťova zakázka. Plot kolem zahrady asi z poloviny velké jako tvoje, plot navrhl, sehnal materiál - vše modřínové, vykopal jámy, nařezal plíšťky, sloupky atd. namořil. Už je plot skoro hotový, protože jsme natloukli plíšťky. Plot je neobyčejně festovní, sloupky jsou z kmene asi 30 cm tlustého, také trámky mezi sloupky jsou hodnětlusté. Všechno je v toleranci nepřesahující 1 mm. Až na tu část, kde jsem pracoval já. Ráno jsem byl ještě trochu přiblblý a stará paní, jíž jsme plot stavěli, nám nosila čaj s rumem, protože bylo sychravo. Prozíravě mě Vráťa poslal na zadní stranu. I když, až se oddělá provaz (lajna), určitě bude moje strana stejně dobrá, protože takové úchylky se nedají postřehnout okem. V každém případě je to nejhezčí a nejlépe udělaný plot ve Štýrsku. I když původní Vráťův návrh neprošel - s plíšťkama různých tlouštěk se měl vytvořit dojem vlnění (jestli jsem to dobře pochopil).  

Kam Vráťa půjde, sám neví. Jisté to má do Kanady, protože tam má zajištěného sponzora. Sám tam ale příliš nechce, protože je to přece jen zem příliš pionýrská. Tam se na kulturu bydlení zatím kašle. Každý Kanaďan se v průměru za dva a půl roku stěhuje. To nám potvrdili i Rybičci, mají přátele Alla a Kath. Ti se přestěhovali z Anglie a Kath navrhuje a vyrábí nábytek na zakázku a je z toho vedle, protože nikdo nechce nic jiného, než to, co je.

Mám tady Ženevskou konvenci o uprchlících a chystám se to číst, jestli má nějakou naději na vydobytí rakouského azylu. Zatím se učí anglicky.

Včera (6.12.) telefonoval strýc Mirek ze Stuttgartu, že je táta mrtev. Dostal telegram z Opavy. Tak se nezastavil a neodpočinul ani na chvilku.

Václav

16. prosince. Ahoj Ingrid, dnes nám došla zpráva o dědově pohřbu. Je to hrůza, kolik vlastně věcí se vyřizovalo zároveň s poslední věcí člověka. Vždycky jsem si myslela, že rozháraná je naše rodina, u vás že je to dobré. Psala jsi na začátku dopisu, škoda, že tu nejste, ale všecky ty zprávy z domova, že táta chodí pozdě domů opilý, babička nepozná svoji dceru - mou matku, malicherná či jaká ještě Jünglingová a složitě jednoduché vztahy mezi příbuznými v našich rodinách mě pořád utvrzují v tom, že jsme udělali dobře, že jsme jen kvůli mé mamince například nezůstali doma - nic by se nezměnilo, ona by se trápila dál a já taky. Pořád ještě mám v paměti, jak mě takové věci podrývaly, když jsem je musela prožívat tváří v tvář. Taky nemám a Václav taky ne tvou snášenlivost a Jünglingovou jsme z domova vypudili už při její prvé návštěvě v Brně, když přijela s dědou a po vytažení všeho vytáhla nové papuče z brokátu řka: “A tohle stálo jen 22 korun. To už se hodí koupit, viďte?” Řekla to poté, co vypovídala o každém kousku všeho, co to stálo a jakým způsobem to dostala, přitom se tlačila k dědovi, bylo to hned jasné, s kým máme tu čest, a tak jsem řekla no, když se vám opravdu líbily, tak jo. A paní Jünglingová ztuhla a zčervenala, na jídlo jsme se ani nepodívali, i když jsme zrovna neměli peníze, nechali jsme, jak bylo a uvařili z vlastních zásob. Pak jsme se “nechali přemluvit”, paní Jünglingové jsme ale řekli, že příště má přijet s kabelkou, že jídlo většinou máme a když nebudeme zrovna mít, že to ten den hlady vydrží, že je zdravé žaludku odlehčit. Pamatuju si to přesně, protože to byla reakce na předchozí vyprávění o vlastních dětech a jejich barácích při soustavném rozhlížení se kolem, kritickém. Že ale ta paní je taková, jak ji popisuješ či jak vyplývá z popisu pohřbívání dědy, to jsem ani nevěděla. Stejně, Ingrid, kdyby vyháněla mé kočky z mého domu, vícekrát by už určitě nepřijela a taky všecky nákupy z mně určených peněz by si odvezla s sebou a vůbec, nebuď až tak snášenlivá, ono to některým potvorám vyhovuje. To snad ani není host do domu, Bůh do domu, spíš Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky vstrčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme. Jestli to neznáš, napíšu ti tu pohádku celou a pak ještě jednu od Hrubína “O chytrém Budulínkovi”, to zase chtěla do sednice liška. Ingrid, proč si nechat zbytečně pít krev. Na světě je dost dobrých lidí, zdá se mi škoda ztrácet čas (drahocenný) se špatnými. Poslední špatnost (snad), kterou vám děckám mohla udělat, udělala, osobně bych se s ní neznala, protože pochybuju, že ji měl k poslednímu děda rád a tudíž žádné pouto už tadynení. Ingrid, jezděte radši do Štramberka, tam ať Bohulín tráví třeba prázdniny, myslím, že moje a tvoje mamka si jsou podobné více než babička s pí Jünglingovou a zdá se mi, že to mamka uvítá. Nevím, tak se mi někde uprostřed vědomí a nevědomí ukazovala tvář tvojí mamky, když jsem na ni myslela, od 6. prosince je tam i děda, mírně pokrucuje hlavou, jako když chtěl zrovna něco říct, dívá se trochu na stranu a omluvně se usmívá jakoby za to, že umřel a nechal po sobě Jünglingovou, to ale asi ne, protože ona k němu přece nikdy nepatřila, tedy snad proto, že toho tolik nestihl udělat, ani pas si nevyřídil, natož aby přijel - a to jsme jenom my, bratr Mirek a jeho rodina. Mirek dělal věci pro nás, ale i pro tvého tátu, jestli je tomu rozumět. Je to velká škoda a ironie osudu, že se už nepotkali, i když oba dva chtěli.

No a tak ten děda s babičkou k sobě naklánějí hlavy, cosi si špitají někde uprostřed té hlavy mezi vědomím a nevědomím, místy se i usmívají a smějou a když se podívají zevnitř ven a jakoby nad mojí hlavou, vždy přesně nad temenem dolů na nás, oči jim svítí šibalstvím a porozuměním. Někdy se ty hlavy při bezhlasém špitání prolnou a prostoupí, to je asi tím, že se tak dlouho a tak dobře znají a že spolu prožily tolik života a mají tři děti a vnoučata z těch tří dětí, samá příbuzná krev. Jsem z toho obrazu spokojená, zmizí ta schválnost Jünglingové s oddělenými hroby, tam už žádné ruce nedosáhnou. Co jsem napsala, zní asi hrozně blbě, ale to jsem popsala na dvou stránkách pocit malé chvilky. Až si třeba koupím někdy kameru, tak ti to zkusím nafilmovat.

Ingrid, napiš, jestli jsi dostala dopis předtím o tom, jak máš přijet a jestli přijedeš (psala jsem stejně mamce, že byste se mohly domluvit a přijet). Díky za fotky, Hanka moc vyrostla a jen jí obléct středověký úbor nějaký. Ingrid, zase nemůžeme poslat ty pletařské časopisy, šlo by posílat nějaké nejlepší věci po listech plus návod, nebo až na jaře, až zde bude více práce (ale jsme spokojení, aby sis nemyslela), poslat vše najednou. Na ukázku ti posílám něco z už rozdlábeného časopisu - možná by se to dalo pak normálně sešít.

Dnes v noci se přehnal přes Rakousko uragán (nazvali jsme jej “Stalin”), stromy padaly jako rozhozené sirky (tzn. v Linci spadl na auto strom), celý dnešní den 16. prosince je větrno a prší, po včerejším sněhu není nikde ani památky a sáňky, co Václav vyrobil z bedničky na pomeranče, budou zahálet. Vítr je ale pořádně studený, jak si myslím (dnes jsem nevystrčila nos), tak ten sníh snad ještě do vánoc napadne. Ingrid, psali jsme ti, jak jsme byli na Ötscheru? Napiš, jestli jo, abys o nic nepřišla.

Předevčírem, ještě za sněhu, jsem byla asi 4 km za Mariazellem, Václav říkal, že tam jsou u stodoly vyhozená na hromadě pěkná autíčka. Tak jsem tam ráno s batůžkem vyrazila, ve 3 na dvanáct jsem byla v Mariazellu, pokoupila jsem, jen inkoust v lahvičce nikde nebyl. Tak jsem se vydala k té stodole podle nakresleného plánku, ale poprvé jsem zahnula místo doleva doprava a tak mně ušla chvíle asi jedné hodiny. Tak jsem podruhé zahnula doprava a opravdu jsem docházela asi po půlhodině ke stodole na plánku zakreslené. Přecházela jsem most, hafhafhafhaf! Pes-lovečák mě chytil za patu, tak jsem si přidřepla a zoči voči jsem mu říkala - na, komt zu hause, ge - a pes, když jsem to mluvila - huuuu!! a vrrrr! prskal mi pěnu přímo do obličeje ze vzdálenosti 3 cm. Ten pes snad patřil k hospodě 200 metrů vzdálené, tak jsem, sedě na bobku, zavolala - HEJ! - nato pes skočil, tlapama mě povalil a uskočil pryč. Tak jsem se pomalu zvedla a vida, že se pomoci nedovolám, dala jsem se pomalu na pochod, v tváři celá zelená. Ten pes pokaždé rafal po patě nohy, co zůstala pozadu. Tak jsem šli co noha nohu mine asi 100 metrů, pak rafání ustalo a hlas psa se ozýval z větší dálky. Ale i stodola s hračkama byla už daleko, hospoda se psem u ní blízko. Tak jsem se měla vrátit, ale radši bych v tu chvíli obešla půl světa, než bych šla znovu okolo toho psa. Tak jsem šla sněhem na kopec, pak z kopce dolů, až jsem dorazila k řece, přes kterou vedl most v místě, kde byl ten blbý pes. Tak jsem se rozhlížela, jestli mně Pán Bůh přece jen nějaký mostek nepřišle, ale kde nic, tu nic, tak jsem si za zákrutou vyhlídla místo k překročení řeky asi 15 metrů široké a nad kolena hluboké, hučící malými peřejemi, sundala jsem si jednu botu a když jsem ji vpravo odkládala, byla tam asi ve výšce čtyř metrůnad řekou taková roura, přikrytá plechovou střechou. Tak jsem si tu botu zase obula a šla jsem na to. Měla jsem ukrutný strach a ta pitomá střecha mě píchala a řezala všude do měkkých částí těla. Tak jsem se sunula a asi v jedné třetině jsem si vzpomněla na němé grotesky a na Friga a vůbec všecky, co prožívali na plátně podobné trable a tak jsem se musela zastavit, pevně se chytit hřebenu té střechy a chechtala jsem se nahlas, čapka spadlá přes oči, kolena pevně přimknutá na té střeše jak na jankovitém koni.

Na konci jsem sklouzla z té střechy dolů a pak honem domů. V hlavě jsem si nesla krásné obrazy, stmívalo se, pak byla úplná tma a šlo se lesem a po lukách, nahoru, dolů a rovně a dolů až domů po známých cestách, sníh na zemi svítil a sypal se z těžkých mraků, ale na západě už bylo jasno a západ slunce byl za takových okolností překrásný. Ještě dnes je mi z toho fajn. Když jsem říkala toto Václavovi, smál se “jak málo stačí člověku k radosti; pokousání od psa, 30 kilometrů chůze a lezení přes řeku”; tak jsme se ještě zachechtali spolu.

Tento odstavec je napsaný už po večeři, děcka spí, Hlas Ameriky je vyposlechnutý s fungl novou polskou rušičkou, ale přesto jsme se dozvěděli, že předevčírem byly největší sluneční erupce za posledních deset let, tak jsme si říkali, no teda, a já jsem mohla být kvůli těm erupcím dočista zakousnutá, kdyby ten pes nebyl blb a kdyby se mě v podstatě nebál. Ráno na mě útočil jinak pokojný Asta, zdejší pes, pak ten potvor a cestou zpět přes Mitterbach německý ovčák, ten tam měl ale naštěstí pána; na Václava a na děcka útočil Lupy, zdejší poběhlík.

Jo a v tom Mitterbachu jsem se zastavila pro mandarinky, mají je tam taky a je to blíž než nést to z Mariazellu, a taky jsem se chtěla zeptat na inkoust ve flašce, ale za nic jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne německy inkoust, tak jsem řekla blau ink a ona mi nerozuměla a pak řekla - jestli jste Češka, tak se mnou můžete mluvit česky - a tak jsme teda mluvily česky, ale ani tak inkoust ve flašce nebyl, jenom červený. Mají pera na bombičky.

Ingrid AHOJ, napiš zase, my asi přes zimu budeme psát méně a na jaře se zas polepšíme.

Viki

24. prosince.Ahoj Ingrid a Bohouši, máme vánoce jako za mlada. Co asi bude k večeři, co dostaneme pod stromek? Sněhu je po pás a ještě sněží. Na stříšce nad balkonem visí rampouchy, takže máme kýčovitý výhled z okna. 3. ledna máme interview na U.S. konzulátu, potom napíšem.

Dnes (27.12.) jsme dostali dva dopisy, jeden s fotkama a druhý s dvěma fotkama. To rádio funguje, neboť ho Jirka Musil opravoval. Měl jsem s ním dost potíží, ale teď jsou vyměněné výkonové tranzistory v koncovém stupni, které byly špatné kvality. Snad teď bude pracovat dobře. Rádio pokud fungovalo, je dosti dobré kvality (HIFI).

Václav