Americký sen (22)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Výstup na Ötscher a pískající kamzíci. Wienerbruck, 6. listopadu 1982.

Ahoj Ingrid, tak se nám to nějak v té rodině nakupilo a dál se jaksi vrství smůla na smůlu, co. Nebo se mi to jen zdá z toho odstupu co do vzdálenosti či vlastně z množství překážek co nám brání se vidět. U našich táta sužuje mamku, ona mu už ani nedává dopisy od nás číst a přála si, abych vše adresovala jen na ni, což jsem vlastně už dělala s řídkými výjimkami odedávna. Umím si přesně představit, jaké řeči táta, obvykle s vydatnou pomocí alkoholu, vede o nás a vůbec, je mi z toho taky smutno, že si zavírá tak úplně všechny cesty k mamce, ale jsem vlastně pryč a do toho nevidím, ale přec tuším, že jest to doma mizerné. Zvlášť v poslední době se mi zdálo (ještě v ČSR), že naše návštěvy působí trochu jako tmel - ale opravdu jenom trochu.

Jak čtu tvoje dopisy, tak ani v nich není moc radosti a při posledním jsem si “chutňoučko” pobrečela, přičemž mě na rozdíl od tebe nikdo nerušil. Taky jsem si na dušičky udělala cestu pozdněvečerní při úplňku a ten měsíc byl stejný odstuď jako od vás a tak jsem ho na chvíli ponížila nebo povýšila, Bůh suď, na obrovskou pochodeň, co hoří za všecky duše, jak to je zvykem a jak to mám zapsaný v sobě. Bylo to krásné a trvalo to chvilku. Ingrid, na hrobech ani na svíčkách určitě nezáleží, že se ale takové věci člověka umějí dotknout.

Tak to zase píšu sedě u dveří na balkon a je slunko a dnes je tu závod motorek do vrchu a pořád tady něco vrčí. Předevčírem jsem byla s Polákem Alekem na Ötscheru a mám z toho pěkné zážitky. Václav tam byl sám den předtím a taky přišel celý proměněný, pošleme ti fotky, ale nebudou určitě takové jako ten dojem, když se tam člověk vyšplhal. Na Vaška hvízdali kamzíci, na nás pouze čuměli.

Jedna rodina, co přijela s námi, bude mít za čtrnáct dní interview, tak se to snad už pohne a půjdeme i my. Ale nechci to zakřiknout. Ingrid, ty časopisy ti pošlu po 15. listopadu a taky ještě zbytek fotek. Strýc poslal Foto magaziny a Foto revue z NSR, většina (tři) časopisů je technického zaměření, ve dvou je více fotek. Až se toho nabažím, tak to taky pošlu. Ingrid, nešlo by poslat ty negativy sem do Rakouska?

Pozdravuj rodinu a zvláště Bohouška, mého nejoblíbenějšího, což neříkej mackům, synovce a tátu, vůbec jsem o jeho potížích nevěděla, to když náš táta měl rýmu, celé město to prožívalo.

BOHOUŠKU, NAPIŠ MI NĚJAKÉ PSANÍ A MŮŽEŠ KLIDNĚ PSÁT ČESKY, NĚKOHO TU MÁME, KDO NÁM TO PŘELOŽÍ.

Viki

Já jsem si myslel, že na mě někdo píská; takové obyčejné dvakrát opakované pískání to bylo, tak jsem se podíval a z kosodřeviny 20 metrů přede mnou lezou dva kamzíci. Tak jsem na ně taky zapískal, oni čuměli, ale potom odešli.

Ty fotografie jsou vyfocené na mé nejčastější cestě Wienerbruck - Mariazell. Tady je vkus a originálnost vzácné koření, proto se nediv. Mackové patří mezi tvory kýčovité, ale naštěstí o tom vědí a hned si sednou kam patří. Jedna tady, když to viděla, řekla, to jsou ale hrozné kýče a nejvíc ty kočky a nenechala si říct, že jsou živé. Ta bílá je gipsová, podívej, že je na podstavečku.

Václav