Americký sen (21)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Staří známí v exilu. Wienerbruck, 6. října 1982.

Ahoj Ingrid, to jsou takové náhody, že se tomu už nebudu divit; sympaťák pan Bernart pracuje v Badenu na vinici a jak popisoval způsoby padesátiletého architekta, kterému přezdívají Bakchus, napadlo mě něco, tak jsem se před chvílí u oběda zeptala, jestli se ten Bakchus náhodou nejmenuje ještě Vratislav Tolar, a on se tak jmenuje. Bydlí v Neubergu a příležitostně asi pracuje a kde je on, je prý veselo a živo. Vinice jsou v Badenu a tamtéž je taky výklad a v něm stojí sedm sádrových trpaslíků ve své životní velikosti a jedna Sněhurka, prý o něco menší. Jeden trpaslík stojí 300 šilinků a na vinici se vydělá za den 300 šilinků, tak pan Tolar začal počítat svůj rostoucí výdělek na trpaslíky. Kolik si jich ale dnes bude moci koupit, nevím. Kolem něho je veselo, ale jak se cítí on sám, je těžké uhodnout. Čeká už rok na azyl, protože chce do Švýcarska, a na to azyl musí mít.

Přemlouvám Václava, aby až bude pan Bernart večer volat Tolarovi, aby ho případně taky pozdravil. Jak jsi o něm vyprávěla, byl mi sympatický a bylo by se mi líbilo občas promluvit s normálním člověkem a neslyšet pořád samé nářky. Tohle téma dopíšu snad večer. Jestli bude na vinici volné místo, pojede tam zítra Václav, protože to mé místo už je obsazené.

Václav psal do AFCR dopis, kde jsme se z organizace vyškrtávali, “protože nevyřizuje naše záležitosti a na dotazy nedává pravdivou odpověď". Hned druhý den jsme měli z AFCR telefon, kde nám řekli, že chyba není v AFCR, ale že Češi a Poláci + ostatní emigranti jsou v poměru 1:10 a že se vyšší místa rozhodla tento nepoměr vyrovnat, tudíž od 1.7. mají Poláci přednost a Češi a Slováci ze všech organizací musí čekat na nově přidělená čísla z U.S.A. Takové pokyny prý přišly z Říma, který je nadřazený Vídni (chacha, nevím jak).

Václav chce ještě s tím něco dělat. Také nám řekli, že už máme v U.S.A. sponzora a že poletíme do Bostonu. Zdá se mi to celkem dobré, nerada bych bydlela v průmyslovém městě. Václav říká, že Boston je městem škol a vůbec kulturní středisko východu U.S.A., že je to ale město snobské. Podle možností (to ale strašně předbíhám) se co nejdříve přestěhujeme na NÁŠ západ - Oregon, Washington, Montana. V Bostonu budeme prý dva měsíce chodit do kurzu angličtiny a Václavovi během těch dvou měsíců najdou práci podle jeho prověřených znalostí - angličtiny a jiné. Jsem tomuhle způsobu ráda, protože věřím ve Václavovu pracovní zdatnost a pokud jsem mohla porovnávat s pracovníky v ČSR, zdál se (BYL) O.K. Angličtinu se Vašek učí furt pryč, až ho poháním, aby šel a vydělal malý peníz na zimu; vím ale, že jestli nebude umět dobře anglicky, bude všechno co chce = svoji práci bude mít o to později. Je to: VYDRŽAŤ!

A tak na mě zbylo štrikování ponožek, tady jsem se to konečně naučila, protože musela. Už mám 4 páry pro děti a vypadají dokonce vzhledně, zítra začnu nám. Je zde už zima, počítám, že tak k 1. listopadu napadne sníh. Šestnáctého října asi přijede strýc ze Stuttgartu podívat se, jestli je nám teplo. Tak ahoj a napiš, mám obavy o Bohouška jak dopadl a co je s tebou, že tak dlouho nepíšeš. Honem všeho nech, sedni si ke stolu a PIŠ!

P.S. Ingrid, představ si, že bys nemusela ale vůbec vařit a umývat špinavé nádobí.

Viki