Americký sen (20)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Jak získat rodinné fotky a trable s AFCR. Wienerbruck, září 1982.

Ahoj Ingrid, tak ti konečně píšu. Václav se nějak spletl v počítání dopisů, nebo jeden dopis jsme nezapsali - je tam č. 1 a hned č. 3. Tak nevím. Ingrid, bylo v posledním dopise napsáno, jak máš posílat negativy? Jestli jo, pak jsou dopisy všechny a chyba je v našich počtech. Jestli se ti s tím chce teď piplat, tak mi ty negativy posílej, prosím i ty, co se ti budou zdát slabé co do kvality, chtěla jsem mít takové snímky, ale neměla jsem na to světlo ani film. Po napsání dopisu a při čtení mě napadlo, což se tak zeptat na celnici v Šuku, jestli by se to nedalo poslat najednou jako “rodinné negativy” nebo co. To se musí nějak před nimi balit - fotky chodí v balíčkách jedné rodině z Česka normálně. To by stálo za to, ne, než ta piplačka. Kdybys tak mohla poslat v jedné obálce z každého údobí děcek něco pro případ ztracení. Z “malých Honzíků” mi nejvíc záleží na negativu malýho, jak leží v košilce na zádech na stole v Brně v kuchyni, je to focený proti oknu, měl tam asi tři měsíce. Honzík s dortem 1 pásek (1 rok) negativů vyber, víc ne, jak „pase koně” a žere noviny taky jenom kousek mi stačí pro výstrahu. Jinak to nechám zcela na tobě, vybírej podle svého vkusu od nejlepšího k nejhoršímu z různých údobí (veselá děcka jak běhají kolem keře v Blansku se mi líbí). Ingrid, poprvé zkus něco (sakra to je jak v červený punčoše). Ingrid, dělej jak chceš!

U konzula jsme ještě nebyli, protože u AFCR onemocněl překladatel, ta naše milená organizace pro Čechy a Slováky je, jak vidno, opravdu česká s nefalšovanými českými úředníky. Měli jsme poslechnout hlas svého srdce a rozumu a zapsat se do WCC, jenže jsme podlehli, jak píšu podruhé v dopise, davové psychóze. Stejnou chybu už nechci udělat, je to nepříjemné. Tak se radši ani moc s nikým nebavím, jenom co musím. Ani zde nemám s nikým “stejnou notu”. Byl tady “nedobrý chlopak” Bogdan Dobrowski, bardzo sympatičny obráběč drahých kamenů, ten odjechal před čtrnácti dny. Perfektně jsme si rozuměli, ale nemluvili jsme spolu. Václav má tentýž pocit. Podobal se jedné z Boschových pekelných figurek a malíři samotnému, to druhé říká Václav. Tvářičku měl jako kojenec holou a modré oči a 24 let.

3. září tady byl Václavův strýc Alfred ze Stuttgartu se ženou Anneliese. Strýc je tak podobný dědovi Novému, a to podobou vlastní i vystupováním a gesty, způsobem řeči a pohledy “přes vlastní nos”, jen oči má modré a o 20% (asi) víc vlasů, jeho žena jevila se mi jako jemná kultivovaná dáma. Mají dvě dcery a jednu vnučku Charlotten od starší dcery, mladší bydlí v Londýně a má prozatím Hondu, na ní jezdí za rodiči.

Je večer 22:00 a Lech, Polák, zítra letí do Ameriky a dnes má “požegranie”. Má smůlu, nějak mu zrovna před týdnem selhaly ledviny mírně a dnes se vrátil z nemocnice zhublý o 7 kg a zítra jede a za dva měsíce mu sem přijede žena se čtyřletým synkem, rok se neviděli a takhle blbě se minou. Snad se v Americe brzo sejdou, tyto historie jsou tak smutné: buď takto, nebo vůbec.

Rybičkovi nám psali, totiž i nám poslali fotografii a dopis na magnetofonovém pásku, Ingrid, nahrejte nám taky kazetu s děckama, tady má moc lidí kazeťák, můžeš nám tam předčítat i Oblomova. Zkus vybrat i nějaké to rodinné foto, nebo vás radši namaluj, jestli se ti chce, nebo něco jiného. Vždycky jsem chtěla mít někde pověšený od tebe takový nějaký obrázek, vždycky mi to připadalo „nějak nevím jak“, a teď mě to mrzí. A bylo by mi dobře vidět to před usnutím a po probuzení. Václav říká, že takové věci poslat nejdou (co kdyby se dostalo přes hranice později vysoce ceněné dílko), s negativy je to jednodušší. Ingrid, kdyby se ti někdy zachtělo, tak mi namaluj pastelkami do obálky, jestli to bude vhodné. Už radši skončím, jsem pod vlivem měsíce a tak jdu radši spát, na „požegnanie“ už nepůjdu, neboť jsem se už s Lechem na chodbě v noční košili zaobalená dekou rozloučila a je tam kouř. 

P.S. Za týden budeme mít fotky, ty balkóny (Ingrid, mě se už vůbec nelíbí!) vyfotím za týden na diapozitiv a ten plot z tyček, ten se mi hodně líbí, baráčky jsou ulízané jako přicmrndlý ženich před obřadem, nelíbí se mi, domek má být přece trošku orýpnutý a ne takový vyplančený, jsem z těch pohledů na domky, co bych ti vyfotila, malátná a nechtěla bych v nich bydlet ani za nic - nastálo. Brrrr!

Viki

Ahoj Ingrid, také už ti konečně píšu, dopisy zapisuju já, takže tam není 1, 3 ale 1, 2, 3. Dopis č. 5 jsme odeslali 16.8. Strýc sem přijel zeleným mercedesem, bílého měl v garáži doma. Přijel v pátek. V sobotu jsme byli nakupovat v St. Pölten. Koupili jsme zimní oblečky pro macky. Viki boty a vlnu a prošívanou silonovou bundu a ovoce. Když jsme přijeli, všichni sousedé z balkonů šmejdili očima, co neseme. Potom si všechno přišli  prohlídnout osobně do pokojíka. To aby jako viděli, co takové oblečky a věci stojí. Ještě jsme dostali láhev whisky Jim Beam, ale ta nám dlouho nevydržela, protože Viki si každý den pořád přihýbala, protože měla břicha bolení. Strýc je ředitelem (managerem) firmy na motorové pily a sekačky na trávu a podobné výrobky. Česky už mnoho mluvit neumí, asi jako já mluvím německy po čtrnácti dnech učení (to víc, protože když jsem byl včera pomáhat na jednom statku při ukládání dřeva, motal se kolem nás statkářův synek. Já jsem mu vždycky říkal, kam se má postavit a když se tak postavil, tak jsem říkal “Ja gut” a to se mohl potrhat smíchy a pořád si opakoval “gut, ... bú bú, gut…"). Ještě máme dostat tranzistorák s kazetovým magnetofonem, to protože jsme si v St. Pölten žádný vhodný nevybrali.

Václav

Tak teda; břicha bolení jsem měla jenom včera, protože jsem se normálně přežrala, na večeři ještě k tomu. Jimmově whisky spíš pomohly Václavovy doušky před usnutím. Ingrid, nemohla bys nám poslat ty Rybičkovic pásky a fotky?

BOHOUŠKU, NAPIŠ, JAK SE TI LÍBÍ NOVÉ UČEBNICE A JESTLI UŽ MÁTE RUŠTINU. PIŠ ČESKY, MY SI TO DO TÉ RAKOUŠTINY NECHÁME PŘELOŽIT. JE TADY PANÍ OLGA A TA VŠEMU ROZUMÍ, URČITĚ TO BUDE UMĚT NEBO SE O TO ASPOŇ POKUSÍ. AHOJ!

VIKI

24. září. Ahoj Ingrid, pěkně tě zdravím a přeju jen všeho dobrého; dnes došel dopis od táty - dědy Nového, že děcka jsou hodně nemocná a Bohoušek že má zápal plic. Co chvilku si na vás a hlavně na tebe dnes vzpomenu v tom poklidu tady; jak se máš zrovna teď a abys nebyla moc smutná (už končím). Taky něco málo psal děda o Bohoušovi, jednou větou, že se hodně hádáte; doufám, že nemáš ještě větší problémy jen kvůli nám, ale už když to píšu, tak vím, že ano (že jo). Kdyby se ti někdy chtělo, tak o tom napiš; zvědavá nejsem, ale by se to “rozdělilo”. Ingrid, kontrolovali jsme dopisy a chybí nám 3. pokračování Oblomova, kde jsme měli býti seznámeni se sluhou Zacharem a Ilja Iljič si čte podruhé dopis od starosty. Je to dopis č. 6, přišel nám dopis č. 5 odeslaný 27.8. a pak hned nám přišel dopis č. 7 odeslaný 3.9. - bylo něco mezi tím Ingrid?

Před pěti minutami jsme si říkali, jak rádi bychom tě rádi zas jednou viděli; až budeš na důchodě, tak snad za námi budeš moct přijet. - Počkej, ona má dvě děcka. - Tři. - No tři, tak v padesáti dvou. - V padesáti čtyřech. - No, to vlastně není tak moc za dlouho. - Za dvacet let! - No ale to uteče jako voda. 

Tady je pěkný podzim, za tři týdny asi 3x pršelo a zbytek je pěkné slunečné počasí, sedíme venku na lavičce a hledíme na Ötscher, je dnes vidět nejvíc jak kdy. Děckám jsme udělali vlaštovky a Luisa si svoji hned naschvál pokrčila a pak po spravení zase a Václavovi roztrhla sešit s angličtinou, tak jsem ji vyhodila jako rušivý živel na druhou lavičku. Ale jsou už tady zase oba mackové a hrají si na koníky, tzn. že lozí po kolenou v mokré trávě.

Ke konzulovi půjdeme pravděpodobně první týden v říjnu. Už jsem si na to čekání tak zvykla, že mě to nevzrušuje jako zpočátku, kdy jsem byla přesvědčená, že zde pobydeme asi čtyři měsíce. Teď už o délce pobytu zde neuvažuju, dny ubíhají rychle a ani jednu minutu se nenudíme.

Vláďa a Sojka nám poslali časopis “Západ” vydávaný pro Čechy a Slováky, je to bezva, opíšu ti postupně něco, teď vtipy Jána Kaliny, co publikoval v Roháči:

Ako sa ti vodí?
Ďakujem celkom dobre.
To si ale poriadna sviňa!

nebo

Čo je komunizmus?
Čo je komunizmus? Žiariaci horizont ľudstva.
A čo je horizont?
Pomyslná čiara, ktorá se tým viac vzďaluje, čím viac sa k něj približujeme.

26. září (zimní čas). Včera mě telefonovala mamka a kamarádka Jana, dohromady, vlastně vůbec nic jsme si neřekly, jen jsme se pozdravily, než jsem si uvědomila, že s ní mluvím, byl konec a seděla jsem zase zpátky v pokoji. Před chvílí jsem se vrátila z hub, už nerostou hříbky a podhříbky, našla jsem jen kuřátka a klouzky.

Měj se fajn a pozdravuj všechny, co si to zaslouží a AHOJ!

Viki