Víte v čem se liší Londýnští bezdomovci od těch našich?

Polehávají na lavičkách, leží na špinavých dekách, páchnou a mají odpudivý vzhled a stejně jako čeští bezdomovci propijí všechny peníze co jim dává stát, ale v jednom se od nich přeci liší a to přístupem veřejnosti k nim. Ono stát se bezdomovcem, v jednom z nejdražších měst Evropy není až zase tak složité. Ceny nemovitostí letí závratně vzhůru, úroky z půjček nejsou vůbec příjemné a ztráta zaměstnání na vás číhá snad na každém rohu. Jaký je vlastně život takového typického bezdomovce v Londýně?

Nejvíc bezdomovců najdete poblíž kostelů.Ne není to pěkný pohled na ně, ale jsou tam a ví proč. Při kostelích se združují charity, od kterých dostanou denně teplé jídlo, někdy lékařskou péči a někdy i to pohlazení na duši. Po teplém jídle si lehnou na přilehlý hřbitůvek, kde se líně opírají o náhrobek mrtvého biskupa. Čas, se jako by pro ně zastavil. Můj bezdomovec, o kterým Vám tady chci vyprávět se jmenoval Vasilij. Nedivte se, není to typické anglické jméno, spíš zavání azbukou, ale co do počtu let strávených na ulicích v londýně jej považuji za londýnského bezdomovce.

Dostal ode mě pětilibrovku a protože jsem nikam nespěchal, dal jsem se s ním do řeči. Vasilij je bezdomovcem z vlastního přičinění. Kupodivu nevypadá špinavě a nesmrdí, není zarostený a denně se koupe. Má zákaz pobytu v několika Evropských městech a policii se vyhýbá, ono výroba falešných pasů, pokus o zabití a krádeže se polici nikde nelíbí. Takže takový dobrodruh. Jak si ale žije na ulici??

Ráno vstane, posilní se pivem z plechovky a hurá nakupovat! Bez peněz do obchodu nelez, ale to neplati pro Vasilije, u pokladny pozdraví prodavačku, prohodí pár vlídných slov a okem už šmejdí po dnešním obědě. Do košíků dává levné věci, do kapsy maso a chlast. Suma sumárum, nákup za pět liber u pokladny, v kapse nejmíň za dvacet.
Po dobře odvedené práci nastáva siesta, odpočinek na sluníčku s plechovkou v ruce. Maso je sice studené, ale i tak chutná lépe než oběd z charity. Po dopití posledního piva nastáva čas pracovat.
Nasazení smutného kukuče, zhrbený poklek a smutný obličej působí na rušné ulici jako pěst na oko, ale obchod je obchod a pokaždé z toho něco kápne.
Večer se schovává pod terasu kostela. Zítra jej čeká další rušný den.
A na mojí otázku, proč se nesnaží žít jako člověk, proč nepracuje a proč žije na ulici, mi odpověděl otázkou:
„ a proč vlastně pracuješ ty?“