Paní Helena Vondráčková oslavila 60, ach jo ...

Původně jsem nechtěl ztrácet čas a psát o lidech, které považuji v mém životě za úplně zbytečné, ale po náhodném zalistování v sobotním tisku, nemůžu jinak a prostě „ když musíš tak musíš“. Nechci se levně trefovat do výhod, které přinášelo kamarádění se soudruhy paní zpěvačky a nechci už v žádném případě kritizovat její umělecký zpěv, ale snad se mi podaří napsat něco o jejím charakteru, který na mě dýchl po přečtení sobotního článku.

Na otázku, jaký měla nejhorší zážitek na půlroční vystupování v NDR, odpověděla, že nerada vzpomíná na VYSOKOU POKUTU, kterou dostala za zmeškané vystoupení. Docela kuriózní zážitek z doby, kdy lidi doma znali jen nekonečné fronty na shnilé banány, nebo taky podrobné a hloupé dotazníky s žádostí o zahraniční dovolenou, nebo třeba problémy jak dostat dítě na vysokou školu a přitom si moc nepošlapat svědomí.

Dobrá, člověk řekne si, je to umělec, žije v jiném světě, ale proč proboha právě ona řekla, že díky totalitě ztratila 20 let kariéry? Že nebýt komunistů, tak by se prosadila v Evropě? Takovou pitomost snad nemohla myslet ani vážně, protože její divoké románky s vysokými státníky tehdejšího komunistického státu ji otevírali dveře do celého světa ( paní Marta Kubišová ví jak rychle se dveře zavírají ).Časté koncerty v CCCP a v NDR by nebyly nic divného, ale například Brazilie je třeba trošičku více na západ.

Teď mě poopravte, když říkám, že ten kdo byl denně na televizních obrazovkách nemá čisté svědomí.

Ne, do toho dloubat nechci, smrdí to a nevím sám jak bych sem se zachoval na jejím místě, ale vím, že řeči o ztracené kariéře díky komunistům, jsou právě od takových lidí jakýmsi


výkřikem starého smutného klauna, kterému se lidi už dávno nesměji.