Po rozhodnutí přestat financovat dvě školy v přírodě z městského rozpočtu se na mou hlavu sesypala vlna kritiky. Město prý vyhazuje miliony jinde a ty ušetřené čtyři milióny jsou jen kapkou v moři. Ráda bych k tomu dodala pár argumentů.
Jedná se jen o dvě zařízení. Ta byla dlouhodobě nevytížená. Počet dětí, které v nich trávily pobyt, byl ve srovnání s celkovým počtem dětí z prvního stupně základních škol v Praze velmi nízký, byť se jednalo o stovky školáků. V závalu kritických slov však téměř zanikl fakt, že pražská radnice ruší dvě z celkem pěti zařízení, které po sloučení s domem dětí a mládeže budou nadále poskytovat služby k tomuto účelu.
Chci však zdůraznit jeden důležitý fakt. Většina pražských dětí prvního stupně základních škol jezdí už mnoho let na školu v přírodě bez magistrátních dotací. Některé školy, podle možností a také podle pravidel městských částí jako zřizovatelů, na týden až deset dní pobytu v přírodě rodičům přispívají. Někde víc, někde alespoň symbolicky. Ale naprostá většina školáků, respektive jejich rodin, hradí pobyt v plné výši.
Nabídka většiny chat, penzionů a dalších rekreačních zařízení však poskytuje školám vysoké slevy a v době, která je mimo hlavní turistickou sezónu, se většinou o školy v přírodě doslova perou. Protože majitelé si dobře spočítají, že je lepší mít na chatě padesát dětí, které pokryjí svou přítomností nutné náklady na provoz, než platit energie a další provoz v prázdném objektu. Setkávám se s ohlasy u rodičů, kteří cenovou nabídku provozovatelů těchto zařízení nepovažují za nijak přemrštěnou, ba právě naopak.
Vím, že nejsou zcela vzácné případy, kdy pro rodinu je částka od dvou do tří tisíc za školu v přírodě komplikací. Jsou děti, které z tohoto důvodu nejezdí. Ale těch je opravdu minimum a existují nástroje, jak v rámci sociálních pomoci přispívat konkrétním jednotlivcům.
Na závěr chci jen dodat, že dotováním některých účastníků škol v přírodě z rozpočtu Prahy na druhou stranu poškozovalo ty, kteří svým dětem hradili pobyt v přírodě ze svého a v plné výši. Navíc, provozováním ztrátových škol v přírodě se nejen nechováme jako dobří hospodáři (a vůbec přitom nemluvím o zisku), ale ochuzujeme ty programy, které dětem mohou pomoci daleko více. To není výmluva, to je jen konstatování holé skutečnosti.
