Kéž bychom měli více Thatcherových!

Bylo to před čtrnácti lety, v roce 1999, tehdy jsem v Diplomatickém servisu měla možnost se v Praze setkat s člověkem, který byl pro mne nedostižným vzorem a vzdálenou ikonou. Baronka Margaret Thatcherová byla jednou z pěti světových osobností – společně s Ronaldem Reaganem, Helmutem Kohlem, Michailem Gorbačovem a Janem Pavlem II., kteří se dokázali vypořádat s desetiletími studené války, porazit - jak se s oblibou říkalo – „nerozbornou jednotu“ sovětského bloku, a dát naší zemi šanci se svobodně nadechnout a vydat se samostatnou demokratickou cestou.

Jako ženu mě zajímalo, jak vypadá dáma, která má síly nad většinu jiných vládců tehdejšího světa, v čem je tajemství jejího úspěchu, kde bere energii postavit se třeba proti všem, třeba i celému světu za věci, které pokládá za správné.

Nechci zde podávat politologické rozbory života a díla baronky Thatcherové, každý bychom možná mohli mít jiný názor na politický směr, který zastávala a prosazovala. Jen chci připomenout lidský rozměr toho, co stálo za viditelnými výsledky jejího celoživotního konání. Ať jsme jakéhokoliv politického smýšlení, jedno jistě se mnou uznáte všichni – paní Thatcherová byla političkou, za níž byly vidět výsledky. Byla političkou, která po tři volební období dokázala navzdory veřejnému mínění, či mínění sdělovacích prostředků o své pravdě přesvědčovat většinu a své cíle prosazovat a hlavně uskutečňovat. Byla tak silnou osobností, že celé období, styl i obsah vládnutí, který razila, dostal po ní jméno. Thatcherismus. Pro někoho výraz obdivu a uznání pro jiné možná výraz pejorativní. Pro mne platí ta prvá varianta.

Jsem přesvědčena, že pro nás, politiky, i ty komunální, je Margaret Thatcherová vzorem v mnoha věcech, a to bez rozdílu politického vyznání. Jsou pro nás inspirativní zejména její osobní vlastnosti, které ji vedly k politickému úspěchu. Margaret Thatcherovou jsem poznala z letmého setkání na pražském Žižkově při odhalování sochy Winstona Churchilla i ze studia jejího díla jako člověka nesmírně vzdělaného. Osobnost, která nikdy nebyla spokojena s mírou nabytých znalostí. O všem chtěla vědět, každé téma, o kterém jednala, si vždy pečlivě studovala. Její chuť a schopnost stále se učit a poznávat vedena kritickým rozumem, to je zřejmě vlastnost, která mě nejvíce vždy fascinovala.

Vždy jsem obdivovala její nekompromisnost a rozhodnost. Byla neúnavná. Zatímco její oponenti odpadávali, ona stále obhajovala a dokazovala svoji pravdu. Nebyla člověkem kompromisů. Dobře věděla, že kompromisy noří naše rozhodování jen do nenápadné šedi a většina kompromisů, jak nás učí dějiny, končí v zapomnění a většinou jen oddalují skutečně potřebné řešení. Dobře a zkušeně věděla, že politické kompromisy nejsou často kompromisy politickými, ale jen úlitbami osobním ambicím jedinců, nebo ústupky korporátním či jiným skupinovým zájmům.

Dodnes, a možná že stále více a více obdivuji, jak se paní Thatcherová dokázala popasovat s veřejným míněním a názory sdělovacích prostředků. I zde byla nekompromisní a dávala přednost správnosti řešení, a ráda bych podtrhla: dlouhodobě správným řešením, před pomíjivou popularitou a přízní médií. Nemůžeme říci, že jí média byla ukradená, ale neřídila se jejich hlasem, ale hlasem rozumu a vlastního přesvědčení.

I další okolnost stojí za připomenutí, paní Thatcherová nebyla političkou na jedno použití. Prošla si od píky všemi stupni politické práce, od roznášení letáků a komunální politiky, po poslankyni, předsedkyni strany a předsedkyni vlády. Prošla i nepřebernou zkušeností řady politických témat - byla aktivní v oblasti sociálního zabezpečení, byla mluvčí konzervativců pro oblast bydlení a venkova, stínovou ministryní financí, průmyslu, životního prostředí i ministryní školství.

Margaret Thatcherová byla člověkem nebojácným. Prosadila přesunutí části daní na lokální úroveň, zavedení obecní daně, nebála se škrtů ve veřejných výdajích, snížení daně z příjmu, zvýšení daně z obratu, ani ostrého střetu s odbory, ani se státní byrokracií. Byla to přes všechny protesty právě ona, kdo zatáhl za záchrannou brzdu státních výdajů v zemi, která se řítila do tunelu, jehož konec si neuměl nikdo ani představit. Zatímco jiní mudrovali, ona konala.

Paní Margaret Thatcherová si nikdy nekupovala voličskou přízeň. Nežila nikdy pro daný okamžik, natož pro okamžik slávy. Pracovala vždy pro budoucnost.

Za to patří paní baronce Margaret Thatcherové můj dík, úcta, obdiv. Patří k tomu i tak trochu mé tajné přání, které není míněno pravicově ani levicově, a zní: Kdybychom měli více takových Thatcherových!