Mají netalentované děti právo na vzdělání? Mají kluci nešikovní na sport právo hrát fotbal? Že jsou to nesmyslné otázky? Jasně, že mají, ale ...
Těch ale je možná víc než tisíc a jedna noc. Před pár lety jsem si povídala s jedním tatínkem při čekání na vnučku ve školce. Začal vyprávět, jak se starší dcera trápila, když chodila na flétnu do lidušky. „Nechtěli jsme, aby se toulala, a taky aby ji nějak postihla kultura. Třeba jen jako závan, ale každá hezká věc přece v člověku utkví, něco v něm zachová a uchová,“ říkal mi ten tatínek. Jenže jeho dcera měla jako učitele mladého a jak sám říkal, buď zakomplexovaného, nebo něčím jiným postiženého učitele. „Pochopil jsem to až za rok, nebo dva, to už se nám podařilo holku na téže lidušce přepsat k jednomu staršímu učiteli. Děti měly na konci roku slavnostní koncert pro rodiče. Aby předvedly, co se za rok naučily. Zatímco starší pedagog každého svého žáka pochválil, i když, jak se říká, housle občas zaskřípaly. Zato ten mladý. Nepochválil jediné dítě. Vypočítal snad každý přehmat na strunách, každé přepísknutí klarinetu. Kárané děti tam stály jako slepice pokropené brokovnicí. Čučely si na špičky bot a v sále bylo ticho. A já vůl teprve tehdy pochopil, co za vola to je, proč byla dcera vždycky málem na prášky, než měla jít na hodinu,“ rozčiloval se tatínek docela upřímně.
Vždycky, když si na jeho povídání vzpomenu, uvědomím si, co je dnes někdy velkým problémem, a to asi nejen lidušek, ale každého vzdělání a výchovy, která nesměřuje k Einsteinům a filmovým Českým lvům, nebo mistrům světa ve fotbale. Z každého kluka nebude Karel Gott, Miroslav Donutil a Pavel Nedvěd. Jenomže proč by se na kytaru nemohl učit i ten, kdo nikdy nebude hrát na pódiu v Lucerně? Proč by nemohl po trávníku běhat kluk, který se do branky trefí jednou z padesáti pokusů?
Občas mívám dojem, že úkolem mnohých dospělých není, aby dítě bylo šťastné, ale dokonalé, špičkové a úspěšné. Že zpívá trochu falešně, ale rádo? Je to snad důvod, že mu zabouchneme dveře před nosem – vstup jen pro Mozarty! Tady není prostor pro štěstí, spokojenost a radost. Tady žijí jen dokonalí, špičkoví a krásní. Možná přeháním, ale kultura společnosti se neměří jen počtem medailí, či cen z hudebních festivalů a počtem účastí ve sbírkách světových galeristů. Naučit se vnímat krásu, to přece není jen pro nejtalentovanější.
Nemyslím, že naše vyspělost se má měřit jen nulovým množstvím chybně zahraných akordů a špatných tahů štětcem. Z každého, kdo projde nějakou estetickou výchovou, nebude národní umělec. Kolik z těch, kteří dnes v dospělosti chodí na Pražské jaro, do galerií a jiných kulturních míst, kdysi dávno, na prahu dětství a dospělosti, odložilo na dno skříně nějaký ten hudební nástroj, či malířské štětce. Nikdy jim netleskaly plné sály a galerijní agenti se neprali o jejich plátna. Ale oni z toho nebyli nešťastní. Protože je nikdy nevykazoval za plot, za postranní čáru s tím, že kazí hru ostatním.
Šampioni jsou důležití pro každou společnost. Ale spokojení a vyrovnaní lidé možná ještě o kousíček víc.
