Spor o to, jestli má dítě přes prázdniny dohánět, na co v uplynulých deseti měsících školního roku nestačilo, se stává pravidelným tématem, které doprovází pohled mnohých rodičů na vysvědčení, kterým je jejich potomek obšťastnil.
Špatné výsledky přivádějí rodiče k zoufalství a nejednou ke snaze, že namísto, aby školní taška skončila na dva měsíce někde v koutě, stane se pro školáka strašákem i o prázdninách. Perspektiva nelichotivých známek a tudíž i temné budoucnosti v dospělosti straší dospělé a tak sahají po prostředku, který je zase strašákem jejich dítěte. Místo prohánění se na kole, koupání a výletů s kamarády na ně čeká – z jejich pohledu – černá můra. Slovíčka, rovnice, chemické poučky, historická data a další. Stačí zadat na internetu slovo „doučování“ a jen těch prázdninových nabídek vám vyjedou stovky. Jedná se tedy o činnost žádanou a vyhledávanou, jinak by ji lidé nenabízeli. Kde je poptávka, je i nabídka. Ale je to cesta nejsnadnější.
Netvrdím, že rodiče, kteří se rozhodnou napravit špatné známky prázdninovým učením, nechápu. Ale málokdo je schopen rekapitulovat skutečné příčiny potomkových problémů. Většinou bychom nalezli zcela jiné, než ty, že je „kluk blbej“. V řadě případů zjišťujeme, že na vině jsou nereálná hodnocení dětských schopností, kdy rodiče vyberou potomkovi školu – dle jejich mínění prestižní či žádoucí – ale nekladou si vůbec otázku, jestli na to dítě stačí, nebo jestli vůbec chce takovou školu absolvovat. Leckterý dospělý vám dnes potvrdí, že při výběru školy měli rodiče hlavní slovo v tom, že „ty tomu ještě nerozumíš“.
Často si – opět rodiče – neuvědomí, že především přestup ze základní školy na střední je dramatickým zlomem a jestliže až do devátého ročníku jejich premiant zvládal předměty bez jakékoli přípravy, kromě té školní, na vyšším typu vzdělávání už taková metoda neuspěje.
Položte si otázku, kolik přirozených a nenásilných podnětů dáváme svým dětem, aby vstřebávali informace? Kolik času jim po oněch deset měsíců školního vyučován věnujeme? Ne minut a hodin strávených nad učebnicemi a dohledem, aby domácí úkol vypadal dobře. Kdy si s nimi povídáme o něčem zajímavém? Kdy je požádáme, aby za nás udělaly něco, protože lépe než ony by to v rodině nikdo nezvládl? Tady někde se totiž rodí budoucí sebedůvěra dětí a schopnost objevovat a poznávat. Dva dlouhé prázdninové měsíce jsou nepřebernou pokladnicí poznávání. Jeden výlet na nejbližší hrad či jen zajímavé místo v okolí dodá do dětské víc informací, než padesát encyklopedií. Potřebujete novou poličku nad pracovní stůl? Musí být nutně z nábytkového hypermarketu? Zkuste ji vyrobit s dítětem dohromady. Nechte ho změřit rozměry, umístění, vybrat dřevo a barvu. Bude se možná dvě hodiny trápit s vyměřováním, ale těch pár logicky seřazených čísel mu dá víc, než stokrát přepočítávaná rovnice.
Jedna známá mi prozradila, že jí rodiče to, s čím se ve škole trápila, nikdy násilně nevnucovali. Ale o prázdninách prý tatínek sem tam po bytě vylepil obrázky nebo články z novin a časopisů, které obsahovaly něco zajímavého a nepřímo se dotýkaly té její zatrápené fyziky a matematiky. Dnes si uvědomuje, že tomu musel věnovat hodně úsilí, aby vyhmátl to, co bylo pro její desetiletou hlavu pochopitelné a současně zajímavé natolik, aby se do toho začetla. A tak se potkávala s výstřižky v koupelně na zrcadle i na dveřích, články se pravidelně střídaly na dveřích toalety, měla je i na okně svého pokoje, na skříni v předsíni. Každým pohledem, i když nechtěla, do sebe vstřebávala nové a nové údaje, aniž by měla pocit, že ji někdo nutí do učení. Bývalo to prý i výtvarně dokonale zpracované, dodnes prý ty umělecké koláže ještě někde schovává.
Když si sama založila rodinu, aniž by to její dvě děti potřebovaly, odmala vylepí někde na volném místě doma zajímavý plakát, kterých je dnes v dětských časopisech spousta – třeba mapu Evropy, České republiky, mapu sluneční soustavy, vývoj člověka od pravěku, dějiny starého Egypta a další a další. Kolikrát se prý večer stalo, že děti hleděly na noční oblohu a ukazovaly si na hvězdy. A odbíhaly k vylepenému „posteru“, je-li tímhle to vůz velký, nebo malý. „Ani nemají v pokoji plakát žádného zpěváka,“ řekla mi.
Ale hlavní asi je, aby pro nás, dospělé bylo na prvním místě to, aby naše děti byly šťastné. Ať z nich budou noví Einsteinové, nebo „jen“ kuchaři. Když budou kuchaři, za nimiž se budou hosté sjíždět z okruhu sta kilometrů, je to lepší, než sto vystresovaných akademiků...
