„Desetkrát jsem kluka a holku okřikl, ať se na zadním sedadle nervou a nekřičí,“ popisoval mi známý situaci při cestě na dovolenou. Měli za sebou už pár stovek kilometrů k moři a jeho puberťáci se hádali o prkotinu, jak to v těch letech bývá. „Byl jsem unavený, neměl jsem chuť, jak mě při té své rvačce kopali do sedadla, skončit s celou rodinou v chorvatském příkopu. Ignorovali mě i ženu. Tak jsem dupnul na brzdu, hodil blinkr ke krajnici. Vyletěl jsem od volantu, v mžiku otevřel zadní dveře. Dcera na mě koukala vyjeveně, ale než se stačila vzpamatovat, odkurtoval jsem ji, přehnul přes koleno a schytala takových deset pořádných na pr... Syn se raději přikrčil v koutě, ale bylo vidět, že jako výstraha výprask mladší sestře zapůsobil.“
Že byl klid nejen ten den až do konce cesty, ale i po celou dovolenou a při zpáteční pouti, snad ani vykládat nemusel. Kdyby to bylo podle zákona, který navrhuje ministryně Džamila Stehlíková, zastavoval by známý každých deset minut, postavil by si dospívající děti pěkně před sebe a trpělivě by vysvětloval, jak nebezpečnou situaci v silničním provozu mu svými spory připravují, jak mohou ohrozit nejen sebe a rodinu, ale i jiné účastníky letní sezóny na Jadranu. Děti by ho jistě s otrávenými obličeji vyslechly, ale za pár minut by to na zadních sedadlech roztočily znovu. Na dovolenou by možná ani nedojeli.Přiznejme si, kolikrát každý z nás byl svědkem okamžiku, kdy se malé dítě těsně před silnicí vytrhne matce z ruky a vbíhá do vozovky, kde se řítí auta. Vzpomeňte si, jestli se maminka jala přednášet dvouletému capartovi o zrádnosti jeho chování a smrtelném nebezpečí, které plechové obludy se čtyřmi a více koly představují.Nezažila jsem to nikdy. Zato více či méně ostrých plácnutí přes zadnici jsem viděla bezpočtukrát. Myslím, a asi se shodnu i s dětskými psychology (možná ne všemi), že takové plácnutí zachránilo do budoucna hodně životů a zdraví. Na rozpálená kamna sáhnete také jen jednou v životě; i bez vysvětlování. Dítě v určitém věku více rozumí gestům (a tím jedna na zadek určitě je), než slovům. S tím mají ostatně problém nejednou i dospělí.Rozhodně nejsem zatvrzelou odpůrkyní zákazu tělesných trestů. Ale ani jejich příznivkyní. Nesouhlasím s učiteli, kteří vztáhnou, když dojdou slova, ruku na žáka. Nesouhlasím s fackováním a pohlavkováním dětí už proto, že sebemenší údery do hlavy neprospívají malému dětskému mozku. Odsuzuji týrání dětí.Jen si myslím, že slušnost a vychovanost nejde nařídit zákonem. Také se domnívám, že zákon by měla současně doprovázet změna společenské atmosféry. Těžko můžeme zakazovat zákonem nevěru, když se stává spíše předností, než něčím, za co by se měli lidé stydět. Můžeme mít sto zákonů na úplatkářství, když všechny veřejné průzkumy dokazují, že i v době všeobecné „hojnosti“ je tohle podle respondentů prostředek, jak si pomoci k ještě většímu prospěchu.Existuje daleko horší týrání dětí než pár na zadek. Nevím, proč nevadí paní ministryni třeba duševní týrání. Občas právě toto týrání začíná u sáhodlouhého mentorování, planého kázání a zbytečného bohapustého moralizování. Kdo bude chtít dítě trestat a týrat, dokáže to i bez vařečky, nebo pádné dlaně. A to pak jsou modřiny na duši mnohem silnější, než ty na zadku, co se za pár minut vstřebají.P.S.: Většina rodičů, prarodičů a učitelů mé generace zažila ještě školní rákosku. Nevšimla jsem si, že by někdo z nich trpěl nějakou újmou.
