Není to můj příběh, ale vyprávěli mi ho natolik podrobně a sugestivně, že ho zkusím převyprávět jako vlastní. Protože vyjádřením z pozice osobního účastníka získává na síle až mrazivé...
Chci zdůraznit, a to je pro další popis událostí velmi důležité, že vše se odehrálo několik dní poté, co na Slovensku zemřelo druhé z rozdělených siamských dvojčat. Na společenském setkání v jednom z nejdražších pražských restaurantů se u našeho stolu sešlo několik dalších dam.
Naproti mě se usadila žena ve věku snad šedesáti let. Vybraného vzhledu, až by se chtělo říci – aristokratka. Hovořila spisovně, debatovalo se hlavně o novém menu, které majitel restaurantu hostům ten den představoval. Personál přinášel jednotlivé chody, odnášel prázdné talíře. Před námi se střídaly vybrané zvěřinové paštiky, krevety, ústřice, marinovaná masa, přílohy, saláty, lahodné moučníky...
„Je strašné, kolik peněz se dnes promrhá ve zdravotnictví,“ zaslechla jsem onu dámu vybraného vzhledu a chování. Zbystřila jsem. Ano, zdravotnictví je někdy černá díra, souhlasila jsem v duchu. Jenže paní začala myšlenku rozvíjet zcela nečekaným směrem. „Když si představím, že v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, nebo v domovech důchodců schází personál, mají nedostatek peněz na léky, na pomůcky a ještě si to tam ti staří lidé musejí platit, většinou jim pak už nezbude ani koruna, tak mě šokuje, že je někdo schopen za statisíce nebo miliony udržovat při životě takové lidské zmetky. Vždyť musí být každému jasné, že jsou to vyhozené peníze nás všech. Vždyť by se mohlo přilepšit těm lidem v domovech ...“. Paní dál pokračovala v podobných myšlenkách o nedonošených novorozeňatech, o mentálně postižených, kteří nás stojí tolik peněz, zatímco zdraví lidé trpí.
Chvíli jsem poslouchala, neschopna vůbec nějak reagovat. Asi by mě něco takového nepřekvapilo na nějakém neonacistickém srazu nebo večírku bývalých dozorkyň z Osvětimi. „Podívejte se na ty kriply, kteří se narodí a pak třicet let slintají, rodiče se s nimi dřou. Copak to má nějaký význam? Držet při životě člověka s takovým IQ? Můj syn si nedávno dělal test IQ a naměřili mu sto čtyřicet. Manžel je na tom podobně a ještě ke všemu je člen akademie,“ rozčilovala se dáma. „Jistě ho znáte.“ Vyslovila jeho jméno a mě zamrazilo – tak tenhle známý akademik má za ženu tuto paní? „Víte, jaký má můj muž a syn plat? Ani se neptejte! Kdyby se nevynakládaly prostředky na takové zmetky, v z d ě l a n í lidé by měli královské platy!“
Už jsem nevydržela. Potlačila jsem největší vztek a chuť místo slov jí rovnou jednu vrazit mezi oči a (bez úsměvu) jsem se jí zeptala, jestli to trochu nepřehání. Vždyť i takové děti mají právo na život a jejich rodiče je milují stejně, jako kdyby byly zdravé. Paní Mengele (hned jsem si ji pojmenovala) zvedla udiveně obočí (sebelepší herečka ve filmu by to lépe nesvedla): „Ach, drahoušku, vy máte jistě nějakou špatnou zkušenost, že? Vy máte zřejmě vadné dítě, ne?“ S úsměvem se rozhlédla ke spolustolovnicím, které zaraženě srkaly své polívky a ukrajovaly daňčí paštiky. „Paní má vadné dítě, to je strašné.“
Přestala jsem diskutovat. Dámy u stolu se raději věnovaly drbům z high society. Nač si kazit lahodné zážitky. Jen žena po mé levici hleděla smutně do talíře a nejedla. Jen ke mně zvedla pohled, byl smutný a snad nepostrádal trochu slz v koutcích očí. „Já mám doma postižené dítě,“ zašeptala.
Také nevěříte? Možná jsem mohla psát jiné zamyšlení. Co vlastně je vzdělanost? Schopnost vystudovat střední a vysokou školu? Nebo se alespoň naučit číst a psát? Ale je to také záruka lidství? Vždyť osvětimský Anděl smrti Mengele byl přece akademicky vzdělaným člověkem. Dokonce lékařem. Složil přísahu, miloval literaturu a prý i skládal básně. Byl rovněž milujícím otcem a manželem.
Krutost a nelidskost však není dána jen primitivům a analfabetům, jak se občas vzdělaní domnívají. Ze vzdělanosti může někdy běhat mráz po zádech.
