Prioritou nám všem by mělo být dětské štěstí. Co ale znamená »dětské
štěstí«? Kdo ho určí? Matka? Otec? Třídní učitel? Ředitel školy? Školní
osnovy, nebo výchovný poradce?
Minulý režim chápal školu jako určující prvek ve formování člověka. Byly doby, kdy škola aktivně zasahovala i do rodinné výchovy. Děti na popud učitelů nebo pionýrských vedoucích pátraly po špionech, udávaly kamarády a příbuzné. Hodnotou nebyla krása, dobro, pochopení. Hodnotou byl kolektivismus, vymazání individuality. Na začátku sedmdesátých let, po okupaci, se i do výuky nejnižších ročníků dostalo téma emigrace. Školáci byli zpracováváni v duchu tzv. vědeckého komunismu, marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu o podlém chování těch, kteří opustili vlast za vidinou peněz, bohatství a v nenávisti ke své zemi. Úloha školy ve formování malého člověka je opravdu nezastupitelná a není to jen záležitost posledních desetiletí nebo jednoho století. Školní prostředí poskytuje dítěti možnost vzdělávání, kultury, určité formy dětské bezstarostnosti, která ho izoluje od dospěláckého světa, od jeho pragmatičnosti a účelovosti. Doplňuje mu to, co nelze najít v rodině – sociální a věkovou mnohovrstevnost.Dětství je jen jedno a trvá příliš krátce, než abychom z něj předčasně udělali dospělost. Doma i ve škole jsou děti razantně konfrontovány s pojmy úspěch, neúspěch, vítězství, prohra. Kladu si proto otázku: Umíme nahradit vyčpělá klišé komunistické terminologie novým obsahem? Umíme si dnes poradit s vlastní terminologií a dávat jí hlubší obsah či smysl? Nejsme přes všechnu novou rétoriku stále někdy bezděčně ve vleku minulosti, kdy účel světil prostředky? Nenahrazujeme např. pojem „štěstí“ slovy „bezohledná dravost“, „úspěch za každou cenu“? I škola tento trend, bohužel, někdy podporuje. Vyzdvihuje hlavně nejlepší, chlubí se s nimi a méně úspěšné děti nejčastěji slyší, že si mají brát z úspěšných spolužáků příklad. Tendencí mnohých pedagogů je současně upozorňovat na nedostatky. Před ostatními spolužáky zdůrazňují prohřešky dětí, rodičům posílají vzkazy, v čem jejich dítě zaostává.Překleňme dobu komunistickou kdesi hluboko v nás a vraťme se ke kořenům podstaty lidského bytí. Zkusme žít tak, aby dítě vidělo, co je pro nás nejdůležitější – ono samo. Protože pak se bude jednou stejně chovat k přátelům, k rodině, k svým dětem, k nám. Naučí se vnímat a porozumět světu kolem sebe. Bude individualitou, ale ne individualistou. Pozná, že porozumění, láska a radost jsou nenahraditelnými zážitky.
