Černoch byl před padesáti lety v Čechách událostí, a když šel po ulici, tak si o tom lidé ještě půl roku povídali. Dnes černoši mluví často česky, někteří stejně dobře, jako my. A taky jsou tu Vietnamci, Číňani, Rusové, Ukrajinci, češtinu lámou lépe či hůře Italové, Američani, Thajci a ani už nevím, kdo další. Nehovořím o tisících dělníků z bývalého Velkého sovětského bratra, o námezdních silách ze Slovenska.
My starší se na tuhle směsici obličejů, barev pleti a přízvuků díváme ještě někdy s překvapením, nebo ji alespoň vnímáme výrazněji a uvědomujeme si ji. Jenže když pozorujete děti, tak je na pohled rozlišíte, z kterého konce světa přišly, ale když zavřete oči, slyšíte češtinu všech barev a nepoznáte podle sluchu, jestli to „je blbej jak vůl“ řeklo dítě se žlutou, hnědou, černou, či bílou pletí. Když se s deseti patnáctiletými dívkami a chlapci bavíte, nebo když je pozorujete, zjišťujete, že pleť a cestovní pas jejich rodičů je jim stejně lhostejný, jako kurz zlata na tokijské burze.
Ty „cizí“, jak bychom my řekli, se jmenují stejně, jako ty „naše české“. Jsou tam Honzové, Jany, Katky, Denisy, Terezy, Danové. Podle křestního jména nepoznáte už zhola nic. Kdybyste k mnohým z nich zavítali nepozorováni domů, možná byste byli udiveni, že rusky, vietnamsky, ukrajinsky, či jiným jazykem se mezi sebou baví už jen jejich rodiče, případně prarodiče. Jejich potomci jim odpovídají v češtině. Takže dělit dnešní děti na české a jiných národností je asi zcela mimo.
Někdo to tak ještě chápe, ale když vidíte „českého“ kluka ve vášnivém objetí s dívkou asijského původu, nebo kluka z Vietnamu s krásnou „Češkou“ – může být i ruská, bulharská, rumunská, nebo slovenská, tak si asi musíme uvědomit, že náš pohled na svět rozdělený barvami a jazyky už zkrátka není „in“. Málokdy mám ale z podobného zjištění radost. V tomto případě jsem však ráda, že třeba moje vnoučata už „in“ jsou… Jsem pro ně tak trochu exot. Ale proč ne?
