Já su instalatér, kdo je víc?

„Maminko, tak na co chlapce pošleme? Ekonomka? Nebo raději gymnázium a pak na práva? Musíme mu vybrat něco čistého, kde se nepředře.“

     Já vím, že takhle se dialogy v rodinách, když se přemýšlí, kam potomek odejde ze základní školy, nevedou. Ale nemá cenu si namlouvat, že se v dobově obměněných hodnoceních stále objevuje to známé – když se nebudeš dobře učit, tak skončíš u lopaty (u soustruhu, u sporáku v hospodě – doplň si sám).

     Přitom situace, kdy se všichni hnali do módních ekonomických a právních směrů, kdy všichni chtěli být majiteli restaurací a hotelů a cestovních kanceláří a vznikly nové a nové školy pro cestovní ruch a hotelnictví, nás dnes přivedla do stadia, kdy se poslední učiliště drží zuby nehty a každého nového zájemce berou všemi deseti. Uznávám, že za minulého režimu se zase nesmyslně dával důraz na dělnický původ a i z těch nejhorších nemakačenků se vyráběly vzory jen proto, že měli montérky a ruce stále špinavé. Leckdo si ještě pamatuje to známé – já su haviř, kdo je víc?

     Už od Rakouska-Uherska ale platilo, že řemeslo má zlaté dno. Za poslední roky vyrostly nové vzory v uhlazených sakách s kufříky a mobilními telefony. Ale i tihle draví chlapci v upnutých kravatách a slečny manažerky v módních kostýmech rády za své velké peníze bydlí v hezkých nových bytech a domech. Jenže ty jim nepostaví poučky o převodu peněz z účtu na účet a nákup akcií. Nemám nic proti dělníkům z východu. Jen vím, že mnozí z nich viděli cihlu a zednickou lžíci poprvé ve čtyřiceti letech až tady, když je velká firma vzala načerno na stavbu „manažerských“ vil. A podle toho ty vily někdy vypadají. Stejně tak jim dobré auto nevyrobí jen robot. A dobrý oběd v restauraci nevykouzlí z amarounů a sáčků, které stačí zalít horkou vodou.

     Na tohle všechno jsou potřeba šikovné zlaté ruce. Nikdy za nás všechno nebudou dělat jen roboti. Občas potřebujeme vyměnit kapající kohoutek, nové rozvody elektřiny ve starém domě, a také si chceme pochutnat na pořádném rohlíku, nejen tom vytlačeném z nějaké trubky a sotva dosušeném.

     V posledních letech to vypadalo, že v téhle zemi už nevyroste žádný opravdový zedník, instalatér, elektrikář či jiný řemeslník a odborně vyškolený dělník. Ta situace nevypadala dobře a možná ještě vypadá spíše špatně, než růžově. Naštěstí mnohé firmy zjistily, že se vyplatí investovat spíše do vybavení odborných škol a zázemí, kde jim vyrostou další generace šikovných opravářů, údržbářů, obkladačů, prodavaček a dalších profesí, které se zrovna neobjevují na předních místech prestižních povolání. Firmy zjišťují, že než financovat fotbalové primadony, které parkují s auty za miliony na chodníku, se vyplatí vrazit ty miliony do zatím nerozkoukaných, ale i nezkažených kluků a holek, kteří jednou v pohodě zvládnou vymalovat obývák, aniž by zašpinili koberec, opraví dvě stě let starou skříň, nebo vyrobí „obyčejnou“ židli.

     Vědí to i chytré kraje a města. Ví to i Praha, která zřizuje a financuje desítky odborných škol a učňovských zařízení. Nedělá to proto, že musí, ale proto, aby její parky a zahrady byly i dále krásné, aby fasády, štuky a třeba střechy městských domů nechátraly, aby silnice a ulice byly opravené, aby město svítilo, tekla v něm voda, šla elektřina a plyn … zkrátka, aby město mohlo žít kvalitně i další desetiletí.

     A tak i na úrovni rodiny by diskuse váhajících rodičů před výběrem přihlášky mohly brát v úvahu, aby budoucí povolání přinášelo dítěti hlavně radost a uspokojení a ostatním lidem užitek a potěšení. A je přitom úplně jedno, zda bude dítě po „vyučení“ dobrou práci odvádět jako doktor či štukatér, jako realitní makléř či hodinář.