Můj mandát v Akademickém senátu ČVUT se sice pomalu blíží ke konci, ale členství v této instituci se stává stále zábavnějším. Jakožto předseda Komise pro Správu účelových zařízení (SÚZ) mám na starosti především koleje a menzy a mám tak dobrý přehled o všech neplechách, které se tam děly (a snad už nedějí). Když jsem ve frontě na české korunovační klenoty dostal email od redaktorky TV Nova s přáním natočit se mnou rozhovor, už jsem tedy tušil, odkud vítr vane.
Stručně nastíním situaci. Ředitelem SÚZ byl dlouhé roky Ing. Zmrzlík. Bývalý voják, který vládl železnou rukou. Že s ním nebude vše v pořádku, jsem tušil od chvíle, kdy jsem ho poznal. Spolu s několika kolegy ze senátu se nám pomocí neustálého upozorňování na nesrovnalosti na SÚZ podařilo o tomto faktu přesvědčit i rektora, který v létě 2012 ředitele Zmrzlíka vyhodil. Mimochodem, s upozorňováním na nesrovnalosti nám svou reportáží pomohla i Česká televize.
Na podzim roku 2012 pak proběhl velký externí audit hospodaření SÚZ za posledních 5 let, tedy za období vlády pana Zmrzlíka. Ačkoliv se prý bývalý ředitel usilovně snažil zamaskovat všechny stopy, dopadl audit dost tragicky. Pochybná nebo dokonce chybějící výběrová řízení, podezřelé dodatky, spřátelené firmy, předražené papriky. Prostě takový standard instituce financované z veřejných prostředků. A k tomuto auditu se dostala i TV Nova a rozhodla se, že by o tom mohla něco natočit, abyste to mohli vidět Na vlastní oči.
Po nějakých organizačních peripetiích jsme se nakonec s redaktorkou sešli v podvečer na Palackého náměstí a natáčení mohlo začít. Nebylo to jen tak. Čekali na mě hned 4 lidé. Dostal jsem mikrofon, zhruba nastíněné otázky. A pak se točilo. Nepovedené otázky a odpovědi jsme vzali dvakrát a po chvíli bylo více méně hotovo. Ale pak přišlo to, na co jsem celou dobu čekal. Reportérka se zeptala: „A mohl byste to říct ještě jednou a sám, vlastními slovy? A nějak dramaticky!“ Má argumentace, že přece i takový divák TV Nova snad chápe, že je lepší peníze investovat než rozkrást a že to tedy nemusím říkat, se asi nesetkala s moc velkým pochopením.
Pak přišly na řadu nezbytné náležitosti. Záběr z jiného úhlu, na reportérku, na mě. Dramatický výraz, souhlasné pokyvování hlavou. „A teď se mi tu ještě projděte.“ „Ale neusmívejte se u toho. Tvařte se vážně.“ „Zkuste to ještě jednou. A kráčejte pomaleji.“ Chyběla už jen maskérka. Ale abych se dostal k jádru pudla. Z celého velkého rozhovoru je tam jedna věta. Daná reportáž je hned první (mimochodem, všimněte si alternativní zkratky naší školy – na Nově zřejmě píšou slovo učení s Ú na začátku) a můj okamžik slávy nastává v čase 13:41. Přeji příjemnou zábavu.
