Stáří je jen nepohodlný oblek

Nebojte se,nikdy nebudete opravdu staří! Já vím, jsou tu objektivní známky jako revma, ztráta sluchu a zadýchávání se, šedivění vlasů a brejle na čtení. Jenomže jak vám řekne každý na léta bohatší člověk -uvnitř se lidi nemění! To co se děje s tělem prožívají skoro všichni „senioři“ asi jako ti mladší vnímají nepohodlný oblek či jiné oblečení.

Uznáte, že třeba  bývá k vzteku, když máte  malé boty – každou chvíli se musíte zastavit a kamarádi jsou za chvíli v prachu! Ale znamená to, že byste se kvůli  nějakým křápům stali  jinými lidmi, že byste neměli stejné chutě a touhy jako vaši vrstevníci!? Určitě ne. No a staříci to  prožívají stejně! Dokonce i ti nejslavnější. Asi před dvěma roky jsem měl tu čest napsat pro jedny noviny dlouhý rozhovor s Karlem Gottem. Jak kolegové novináři vědí, hovořit s  mistrem je vcelku pohoda, protože povídá  rád . Tehdy však byl k nezastavení, bylo to až únavné. Dotaz na blížící se sedmdesátiny ho však doslova zmrazil. „Sakra to už mě budou brát jako starého,“ posteskl si a bylo vidět, že to jeho mladá duše nemůže pochopit. A už skoro nic neřekl.

Nebo jiný příklad. Před lety jsem chodil do hospody s asi o třicet roků starším kolegou.Stačila tři piva, aby ho přestala bolet kolena a ze zad mu vykoukla obnošená, leč bytelná křídla. Rozletem fantazie hravě strčil do kapsy všechny cucáky okolo, rozvíjel velkolepé plány a na zpáteční cestě z RaJe (pro mladší – z podniku "patřícímu do národního podniku Restaurace a jídelny") nikdy nezapomněl drobně lumpačit, třeba mačkat zvonky u  domovním vchodů či pískat na holky.V tom nyní nepohodlném modelu z roku 35 byl prostě stále skryt stejný uličník, jako ve dvaceti.

Subjektivně stáří opravdu neexistuje – starý je maximálně "ten, kdo je o deset let starší"! Ale tahle zákonitost platí už v osmnácti. A co tím vším chci říci? Jak sám pomalu přicházím do let, zjišťuji,že až budu vlastníkem skutečně ojeté tělesné schránky, asi mi nebude zas tak moc vadit ,že o mě mladí ideálně nepečují. Určitě mě ale bude štvát,když se mnou budou jednat jako s mimozemšťanem, jako s tvorem z jiného starého světa! A bude se mi chtít na ně zakřičet- ne to jsem pořád já, vzpomínáte si! Něco jsem dokázal, něco jsem uměl! To si fakt už nepamatujete,že jste dokonce chtěli být jako já!?

Ale neřeknu to a budu trpně přijímat jejich útrpné laskavosti, protože je budu potřebovat, budu trpně panáčkovat, trochu jako zvířátka v klecích, protože ty jsou jako dříve narození odkázáni na své krmiče a pečovatele. Naštěstí je pro mne  taková doba (snad) ještě daleko. Ale už dnes bych chtěl připomenout: Lidi, uvědomme si, že „senioři“ nejsou jiný živočišný druh! Pod těmi těžkými skafandry  mnoha desetiletí jsou plnohodnotné mladé duše! A navíc to co jsou dnes oni,budete i vy.