Policie v akci

Tuhle jsem se v noci vzbudil kolem čtvrté.Vyhlédnu z paneláku a  spatřím, jak se vedle fronty  zaparkovaných vozidel  plíží  dvě tmavé postavy. Než jsem se rozkoukal, štíhlý mladík  praštil čimsi do okna  právě mého auta. Sklo  zapraskalo!

Zakřičel jsem z okna,  jakoby  lump místo  mého motorového  miláčka praštil mne. Chlapec se polekal  a i s komplicem zmizel za rohem.

Zkrátka banální pokus o vyloupení auta  kterému zabránil bdělý – ale pořádně naštvaný –občan.

Proč o tom ale píšu? Protože  následovalo pár hodin, kdy jsem nahlédl do policejní práce. A i když policisté byli milí a  v podstatě rozumní, něco nechápu.

Hned poté, jakmile zloději prchli, zavolal jsem na 158. Referent mi  konejšivě sdělil, že posílá na místo policejní auto. Ani ne za  pět minut přijela  policejní oktávka. Úžasné.  Na místě  ovšem přibrzdila – a chtěla zas odjet! Vyběhl jsem ven, příslušníci se na mě podívali s lehkým despektem. Co  jako otravuji.

Nedal jsem se  odradit a  statečně jsem volal. „To jedete na to auto? Máte ho před sebou!“ Policajti se na sebe podívali. „ Už to řešíme,“ opáčili.  Koukli na rozbité okýnko a na mou občanku.  Vyslechli  mé vyprávění a  zapsali si ho.„A kam utíkal?“ ptá se uniformovaný vazoun.  „Támhle za roh!“ „Tak se tam půjdeme podívat,“ rozhodl strážmistr.

Brzy se  pochopitelně vrátili  s prázdnou a  tak jsem čekal, že alespoň  něco sepíšeme.  „Ne, na  to dorazí kolega. My jsme hlídka, tohle není naše věc. Ale nebojte, už jede,“ odtuší posádka oktavie a zmizí za rohem.

Dochází mi, že to nebyli policisté, které jsem volal. Že jen jeli kolem. O mém voze ale  zjevně byli informováni předem.. Čekám ještě dobrou půl hodinu.

Konečně dorazí úsměvavý maník ve služební  fabii. „Tak kde to je?“  Ukážu na vůz  a  dodám, že už  to vyšetřovali kolegové. Policajt  mé řeči moc  neposlouchá  a pečlivě zkoumá  mou  hondu. „To nemusíte,  jen praštil do skla,“ chci mu ušetřit čas. Polda nicméně ohledá i  odřené nárazníky  a zapíše si je  do bloku.  Pak  prohlásí, že  mám výjímečnou smůlu, „Japonci se tady přece nevykrádají.“ Pokrčím rameny. Vyšetřovatel mě nicméně ještě laskavě  poučí, že prostě nesmím nechávat nic na sedadlech (byť jsem tam  nic neměl) a  nafotí  vozidlo ze všech stran. Jeho  zápis  do sešitu  je docela podrobný  poznamená si  málem i  mé číslo bot. Pak chce nasednout do auta. „A vy mi nedáte nějaké potvrzení pro pojišťovnu?“ „Ale to já nedělám, to musíte  do sedmi ráno dorazit k nám na okrsek.“ Velmi slušně se rozloučí a odjede.

Za další půlhodinu se tedy  svou pochroumanou hondou vydávám na místní oddělení. Tam mě další holohlavý třicátník vyzpovídá z téhož, co už jsem řekl  dvakrát jeho kolegům. I on je  velmi zdvořilý a docela hezky si povídáme. I od něj chci  papír,  dozvídám se však, že  mi  ho pošlou  poštou.

Někdy o půl deváté  ráno  konečně odcházím a  nestačím  se divit.  Sakra proč kvůli takové prkotině musí utrácet  tolik  času tolik lidí? To by opravdu nemohla první policejní posádka,která  dorazila  na místo, oznámit kolegům, že si  to berou na triko? A to by policisté v terénu  opravdu  nemohli sepsat to úžasné lejstro, které bývá obvykle o rozsahu jedné stránky?  Zároveň  mi začíná být jasné, že to s těmi  plánovanými  úsporami, před kterými se tak často  varuje jako před  zkázou policie, zdaleka nemusí být tak hrozné. Možná že by dokonce mohly přispět k tomu, aby se i u policie pracovalo jednoduše a efektivně!