Nevíte o někom, kdo věří v socialismus?

V roce 1989 jsem se jako novinář snažil přispět k pádu Jakešova režimu, zatímco můj otec patřil k těm, co se jej snažili zachovat. Takových jako on v té době moc nebylo! I když jsme žili ve státě, v němž bylo papírově jeden a půl milionu komunistů a skoro každý občan měl průkaz nějaké společenské organizace Národní fronty, po sametové revoluci to vypadalo, že minulý režim podporovali skoro jen zločinci a blázni!

Vzpomínám si, že se na mě těhdy obrátil zahraniční  dopisovatel  světové tiskové agentury s prosbou:„Do své reportáže bych potřeboval najít někoho, kdo upřímně věří v socialismus, nevíte o někom?!“ Začal jsem po někom takovém pátrat, ale kromě profláknutých koryfejů typu Fojtíka, Jakeše či Štěpána, a pár značně omezených nižších funkcionářů, jsem přišel jen na svého tátu! Ta prázdnota na straně autentické levice byla až strašidelná.A tak pro Reuters tehdy pohovořil můj rodič...
Tatínek nebyl blázen a už vůbec ne zločinec. Byl vynikající profesionál, jeho práci uznávali na Východě i Západě. V socialismus ale věřil se skoro náboženským přesvědčením, které způsobovalo, že občas  mu na očích vyrostly skoro neprůhledné růžové brýle. Očividné nesrovnalosti a nespravedlnosti totalitního režimu díky tomu dokázal nevidět a hrozící konflikty se snažil harmonizovat. Pokud někdo řekne: „To tedy zrovna obdivuhodné nebylo!“, musím souhlasit.  Na druhou stranu je třeba říci, že základem jeho víry byla prostě touha po spravedlivé společnosti, založené na solidaritě a altruismu, v níž nebude nikdo trpět. Navíc nikdy netoužil po moci a majetku  - lžou  tedy ti, kdo šmahem říkají, že všichni  komunisté byli nenávistní pragmatici.   
V ranném mládí jsem s ním ovšem nemalou dobu strávil dokazováním, že reálný socialismus takovým zřízením  rozhodně není, že už před mnoha lety ztratil etos, který mu on připisuje, že západní společnost je už dávno humanističtější než to v čem tady žijeme. Nevěřil mi a zatvrzele hlásal :„Důležitý je humanistický základ a důraz na obhajobu  obyčejného  člověka. A ty tady jsou. Zatímco kapitalismus je od začátku založen na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky:“ Já jsem se smál a  nazýval jsem ho „dogmatikem“ a „zpátečníkem“. Rozpory mezi tím, co mi on tvrdil a co jsem viděl kolem sebe byly pak dokonce hlavním důvodem, proč jsem se velmi brzy odstěhoval z domova a proč jsme v našich diskusích - které navzdory rozporům naštěstí zůstaly přátelské -pokračovali jen „dálkově“..
Dnes už s ním diskutovat nemohu vůbec, umřel před devítilety.. Nad jeho „uhlířskou vírou“ ale přemítám dodnes. Ne nepřesvědčil mě, že listopad 1989 byla chyba. Ani, že Gorbačov byl jednou ze záporných postav dějin. „Vědecký komunismus“ je podle mého názoru překonaný a asi stejně „vědecký“ jako parapsychologie  či homeopatie. Mám  radost ze svobody a nemyslím si, že  je to  jen (jak říkají marxisté) „poznaná nutnost.“Ale nemohu si na tátu nevzpomenout, když zkouším hodnotit  svět, který jsme v Česku za minulých dvaadvacet let vybudovali.  Protože máme sice na každém rohu barevnou reklamu, a můžeme si koupit místo jarmilek adidasky a místo trabanta BMW, v Praze je ale tři tisíce bezdomovců zatímco dříve tu nebyl ani jeden a zdravotnictví vcelé republice se pomalu stává supermarketem, v němž  se zdraví prodává  jak mražené kuře. Protože máme sice možnost cestovat   kdykoli kamkoli, ale reálné příjmy klesají tak, že obyčejní lidé už zase jezdí na dovolenou spíš jen na Slapy. Protože někteří komunističtí papaláši osmdesátých let byli sice sobecké kreatury, jejich  činy však blednou vedle „šibalství“ stávajících politiků. A konečně - protože s hrůzou zjišťuji, že tátova poněkud komická charakteristika kapitalismu jako společnosti „kde  je vše založeno  na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky“ je v podstatě pravdivá.  Tedy u nás.
Přemítám, že kdyby dnes kolega od  Reuters hledal příznivce socialistické cesty, našel by ho na každém druhém rohu. Na rozdíl od táty z toho nemám žádnou velkou radost, ale docela to chápu.