Levá, pravá (přední, zadní), pozor voliči, neupadni...

Nevím, jak to přišlo, ale  kolem roku 1989 měli v sovětském Rusku pěkný zmatek v pojmech. Bizarní bylo třeba, jak  tam tehdy levici označovali jako pravici a naopak. Opravdu  - konzervativní komunistické  činovníky označovali perestrojkoví novináři rádi jako „pravici“, zatímco  síly, vnášející  do SSSR   otevřenou diskusi  a prvky kapitalistického obchodu, byli v té době označováni jako „leví.“

Proč to říkám?   Protože i  já  osobně to někdy cítím podobně. Už léta mám  třeba potíže s definováním své  politické pozice. Pravičáci mě považují za socana jako vyšitého, pro levičáky jsem ovšem  „divnej“. Zkoušel jsem volit zelené, ale tahle strana je v českých podmínkách tak zparchantělá, že jsem už před  dávno před víkendovým vyhazovem "gangu čtyř" věděl, že Bursíka příště už ne.

 Důvodem  mé nevyhraněnosti  je nicméně hlavně  to, že podle mě by  pravá či levá orientace  neměla  být brána v politice jako  hlavní kritérium..Ono  je totiž možno  skoro každý  politický  postoj (pomineme li  extrémy typu fašistů a anarchistů) brát v rámci  demokracie  jak coby upřímnou  touhu  pomoci  společnosti, tak i  jako   rafinovanou či naopak naivní snahu  všechny využít a zneužít. A obojí může být pravdivé – volební programy jsou jen hory popsaného papíru a lidé jsou nádoby naplnitelné čímkoli.       

 Mnohem důležitějším kriteriem v politice  je proto  pro poučeného voliče  čitelnost kandidátových  osobních  postojů a dobrá vůle,  upřímné  lidské  nasazení pokud možno  podložené nějakou praxí. Jedno zda vlevo či vpravo, nahoře či dole.  

Jeden  objektivní varovný ukazatel  však  věrohodný je. A to je  vztah strany, hnutí či jednotlivce k  totalitě jako k metodě vlády.

Snad díky tomu, že jsem mládí strávil před rokem 1989,   opravdu  nemůžu brát vážně něčí plány, že by snad demokracie měla být nahrazena nějakou pevnou rukou. (A to i přesto, že mě současný politický marasmus také trápí.)  Přitom nezáleží na tom, zda  by mělo jít  o  „pěst  dělnické třídy“  či  o  blouznivé národovce, o rasisty či  jen o  ušlechtilé individualisty.  Ne že by tyto síly byly stejné, ale všechny tyto varianty  jsou  špatné.  Jsem prostě upřímně přesvědčen, že  neexistuje přijatelná  diktatura -  i kdyby to měla být vláda filosofů  či  že  by v čele českého království měl být  ten nejlaskavější absolutistický  panovník na světě.Nemyslím si, že jsem v tomto přesvědčení osamocen.

Potíž však je v tom, že  ne každá diktatura začíná jako  pokus o převrat lidí v rajtkách a krátkých kalhotách. Nebo jako vítězný únor. Ani se nemusí střílet. Mnohem častěji jde o nenápadné omezování . Závity se přitom mnohdy utahují ve jménu svobody – aby se pak zjistilo, že ze svobody samotné nezbylo nic než vyprázdněný pojem. Že je to vývoj, který se zdá  jako absurdní možnost?   To by nás , kteří jsme vyrůstali v zemi, kde  po parlamentním převratu  newspeak nahradil normální vyjadřování, nemělo překvapovat.Ale tím spíše bychom měli být opatrní  vůči těm , kteří nám teď v době krize  budou slibovat pořádek, jednotu a jednoduchá východiska – ať už zleva či zprava.