Když bory šuměly jen kousek od míst, kde hromy divo bily

Za mých dorosteneckých let se nějak častěji hrály státní hymny. Bude to asi hlavně tím,že za socialismu skutečné události velmi často suplovaly rituály. (Tedy ne že by to teď někdy nebylo podobné. Ale na kvantitu v tomhle  reálný socialismus  zřetelně vedl.) Třeba v televizních zprávách si redaktoři vystačili skoro jen se sjezdy, poradami  a návštěvami různých potentátů.

Hlavní zpravodajská relace Československé televize pak vypadala zhruba takto: Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák odjel na návštěvu do Mongolska. V záběru byl Gustávův příjezd do Ulanbátáru,kde na jeho počest zahráli hymnu. V Praze zatím, za přítomnosti jiného stranického papaláše  probíhal  řekněme sjezd družstevního rolnictva. V televizi jsme z toho viděli hlavně  tleskající řady delegátů - pokud už sjezd končil, zabíraly se závěrečné ovace poté co se zazpívala hymna a případně internacionála. Pak ve zprávách nezřídka nasledovalo třeba kladení věnců k nějakému pomníku, opět za povědomých tónů. A tak dále, než se vyčerpala politická část televizních zpráv. Hymna se ovšem také mnohem častěji hrála na sportovních akcích - a v televizi i vždy na závěr vysílání. Této hudební produkci se tehdy  člověk zkrátka nevyhnul, ať chtěl nebo nechtěl - scéna z filmu Samotáři, v níž si  Macháčkův hrdina bezelestně u hymny libuje: „Co to je? Taková pěkná muzika“ by byla v té době daleko méně pravděpodobná než dnes.<br />
Díky této přípravě mi  ale nyní - při tom, když slyším píseň slepého muzikanta ze zpěvohry Fidlovačka, která je už dvěstě let českou hymnou - naskočí vždy nejen slovenské pokračování od Janka Matušky, ale i dávný, mnohokrát opakovaný detail z mé osobní historie: Sedíme s babičkou u večeře a sledujeme zprávy. Doznívá poněkud unylé „zéémě čééskáá dóómov můůj“, v reprodukterech na konci jako obvykle trochu zachrochtá. (Mezeře se mimochodem žertem říkalo hymna moravská.) Delegáti jakéhokoli sjezdu  stojící  před kamerami se uvolňují - vědí totiž že s hudbou celá otravná oficialita už končí.V tu chvíli ale zaburácí slovenské „Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú“!Divoké tóny srazí papaláše zpátky do oficiálního haptáku. V očích však zůstane relax -slovenská hymna se přece rovná konec komedie! A opravdu burácení trvá jen pár sekund, proti relativně dlouhé arii z Fidlovačky to byl jen pouhý přílepek! Brzičko tedy zazněl poslední tón a funkcionáři konečně mohli na pivo. <br />
Celé by to bylo jen mile úsměvné - kdyby to nebylo tak trochu symbolické pro celé naše soužití se Slováky. Nebo nepovažovali snad Češi Slováky po dlouhá léta za pouhý přílepek českého národa?<br />
Ale řekněme to jinak. Odhaduji,že bylo dost Čechů co si uvědomovali, že existují slovenské „špecifiká“ nebo byli alespoň přesvědčeni o tom, že Slovákům nesmíme omezovat právo na plné sebeurčení, ať už je to cokoli. Asi dokonce většina z nás takových byla. Problém však byl patrně vždy v tom, že ať už v předválečném nebo v totalitním Československu  bylo stále  tolik důležitějších otázek, které se „musely řešit dřív.“! Spolužití se Sudetskými  Němci, okupace, odsun Sudeťáků, zestátňování, kolektivizace, socializace, demokratizace socialismu, normalizace. Zdánlivě poklidná  slovenská otázka se proto stále odkládala na vzdálené „potom“,nebo se řešila jen formálně. Nebylo tedy vlastně divu,že v některých politicky citlivějších Slovácích  bublal komplex.. <br />
Mohlo to být ale vůbec jinak? Všichni třeba víme ,že praotec Čech došel na Říp, aby tam řekl památnou větu o mléku a strdí. Není moc důležité, že to víme jen díky Aloisi Jiráskovi – je nepopiratelné, že tato báje tady existovala už po dlouhá staletí a ten pán s bíbrem a brejličkami to jen hezky napsal. Kam ale přišel otec Slovák? Jakkoli počátky národů jsou zamlženy jaksi obecně , u Slováků je zřejmé, že takovéto bájné kořeny postrádají. Staré pověsti slovenské třeba  vznikly až po listopadové revoluci. Jejich autor, básník, spisvatel a funkcionář Matice Slovenské Milan Ferko je chtěl podstrčit Slovákům jako domácí alternativu k Jiráskovu dílu. Moc se mu to ale nepovedlo, málokdo je tam zná. <br />
Připomeňme dále, že celé slovenské písemnictví bylo spjato s českým a že v rámci obrození spolu oba národy velmi rádi spolupracovali. Čeští učitelé na Slovensku šířili českou kulturu ne proti vůli Slovákům, ale protože  jim chtěli pomoci proti maďarizaci! Zároveň viděli ve Slovácích přirozené spojence proti  rozpínavosti německé. Nebylo tedy logické, že by se Slováci, hovořící tak příbuzným jazykem mohli přimknout k o něco silnějším a historicky bohatším Čechům a postupně s nimi splynout?<br />
Problém je v tom, že tato logika česká úplně neodpovídá logice slovenské.<br />
Předešlé tvrzení není namířeno proti Slovákům. Samozřejmě možná existuje jakási svatá nezpochybnitelná logika přírodních věd či boží. Mohu však odpovědně prohlásit, že logika myšlení mého otce leninisty byla v mnoha ohledech jiná než mne, kterým jsem od jakživa spíše lennonistou. Nebo, že v rodinných záležitoatech  mou logiku ne vždy sdílí moje jinak velmi racionální žena. Vím také, že se zdaleka ne vždy se shodnu v nahlížení věcí se svým o deset let mladším bratrem. <br />
Jak bychom tedy měli nahlížet na věc stejnou logikou  se svými mladšími bratry ve smyslu národním? <br />
Logika národně uvědomělých členů slovenského národa byla odjakživa vedena touhou po národním sebeurčení. Logika zakladatelů československého státu – T.G.Masaryka, Edvarda Beneše ale i Milana Rastislava Štefánika toto směřování plně respektovala, vycházela však z toho, že nejlépe bude směřování k slovenskému národnímu cíli  spojit s podporou Čechů. Vše tedy začalo zdánlivou shodou. Potíž byla však v tom, že brzy jsme si my Češi - pod vlivem jediného skutečného Čechoslováka Tomáše G.Masaryka - začali  vykládat tuto shodu  jako postupné srůstání těchto dvou národů v jeden československý. Zatímco Slováci se začali této možnosti  obávat. <br />
Udělali jsme tedy my nebo Slováci chybu? Určitě. Každé soužití – tím spíše soužití dvou národů v jednom státě – se přece bez chyb neobejde. Skeptici a duše sentimentální vám proto řeknou, že rozpad  československého státu v roce 1992 byl vyústěním právě těchto chyb a  jak je to smutné, že k nim došlo. Pragmatici a optimisté – kterých je věřím převaha vám ovšem vysvětlí, že tím, že bylo zvoleno nejlepší ze špatných řešení a že jsme se oddělili bez hořkosti, se tyto chyby do duší našich národů nijak bolestně neotiskly. Čehož důkazem je, že máme možná v současné době nejlepší možné vztahy. Jak je to vůbec v oblasti tak citlivé jako jsou mezinárodní vztahy možné? To je jednoduché – důvodem je , že se navzdory oddělení máme rádi. Nic to ale nemění na tom, že když slyším Kde domov můj - a neozve se za ní „Nad Tatrou sá blýská“- zažívám podobný pocit ,jako mají ti kdo přišli nějakou důležitou, ale  nikoli pro nezbytnou část část těla. Fantomové bolesti však nemám - jen  pocit  poněkud sentimentální prázdnoty.          <br />
<br />