Jak jsem byl bezdomovcem

Před časem jsem dělal úklid v šatníku. Co jsem vytřídil, dal jsem do dvou igelitek – a v záchvatu šlechetnosti jsem vše odnesl do Armády spásy.  Do její pobočky,  která sídlí v holešovickém činžáku. Byla tehdy zima skoro jako teď – a tak do prvního patra, kde je kancelář a taky se tam servírovala polévka zdarma ( či co), vedla dlouhá fronta.

Vzal jsem své dvě tašky – a chystal jsem se vyběhnout podél fronty nahoru . Ale ze zlou jsem potázal. „Přišel jsi poslední – tak si stoupni do fronty,“ ozvalo se z davu unisono. Začal jsem vysvětlovat, že naopak nesu do Armády zimní oblečení. Nic to nepomohlo. „Minule tady byl takovej střízlík. A prej, že jde vyřídit nahoru nějaké papíry. Tak jsme ho pustili. No a pak se ukázalo, že to samozřejmě byl taky bezďák a na mně se už nedostalo!“  nepříjemně se na mě obořil jeden šedivák. Chtěl jsem se bránit, že já přece takový nejsem - ale pak jsem se podíval na sebe .Hlavu mám jak koleno, kolem brady prošedivělé fousy, je mi přes padesát. Navíc manželka mi stále vyčítá, že nosím pořád tu starou bundu. A v ruce jsem měl - tak jako bezdomovci - dvě tašky z Billy... Prostě, když pominu pár opravdu rozklepaných dědků v hadrech a feťáků se zamželými pohledy, od většiny těch gentlemanů kolem jsem byl na první pohled  skoro k nerozeznání. Snad jen, že v očích nemám ještě ten výraz beznaděje. Ale to se těžko prokazuje. Zkrátka  frontu jsem poctivě vystál, jen v patře jsem uhnul vlevo do kanceláře, místo vpravo do kuchyně. Zatím totiž naštěstí na polívku zdarma nemusím a hlavně mám kde bydlet. Ale ta hranice mezi „nimi“ a „námi“ je opravdu neznatelná, to jsem si ověřil na vlastní kůži.