Dědečkova hranice

Přiznávám, byl jsem privilegované dítě. Tedy ne nijak přehnaně. Ale na rozdíl od většiny mých vrstevníků, svět pro mě nekončil na Rujaně. S rodiči, kteří jezdili „ven“ služebně, jsem v raném dětství zavítal do „zlého“ Německa, a dokonce i do USA. Pro čtyřletého kluka to znamenalo jediné – okouzlení barvitým světem Západu.

Proč o tom vyprávím? Chci se pochlubit svým dědečkem. To byl obyčejný tesař. Nikdy na západ od Chebu nezavítal, zato mi pomohl uskutečnit skoro všechny dětské sny, které podnítily mé zážitky za železnou oponou. Po návratu z ciziny jsem u něj trávil hodně času a on rád poslouchal moje šplechty. Jednou jsem mu třeba vyprávěl, že v amerických hračkářských obchodech prodávají „opravdickej volant“ pro děti. Dva měsíce na to byly vánoce a pod stromečkem jsem našel dokonalé „řízení“. Jeho korpus byl ze dřeva, tachometr napodobovaly staré hodinky. Volant z obruče omotané izolepou měl dokonce klaxon, žárovečka „blinkrů“ byla poháněna poctivou placatou baterkou. Upřímně řečeno, tohle „řízení“ bylo daleko lepší než to, které jsem viděl v New Yorku. Pro čtyřletého kluka však byla plastiková hračka od Macy´s mnohem lákavější. A tak jsem dědovo první dílo trochu odzívl. Dědeček se však nevzdával. Brzy přišel na řadu nádherný vysoustružený náklaďák, půl roku nato jsem od něj dostal pěkný dřevěný „knipl“ na „řízení letadla“. Když jsem vyprávěl o plechovém samopalu na baterky, který dělal rachot jako zemětřesení a blikal víc než v té době ojedinělá reklama na Václaváku, děda kontroval vlastnoručně vyrobenou puškou. Ta sice neblikala, ale za to se z ní dalo střílet kousky brambor!
Tím mě můj kouzelný dědeček ovšem už definitivně dostal. Něco takového neměli ani v Americe! Všichni kluci mi záviděli a škemrali, aby jim můj děd udělal takovou zbraň také.  
Nějaký čas po tom jsem v létě zaujal prarodiče dětským vyprávěním o tom, jak jsme jeli přes Atlantik. Na rovince která uzavírala jeho sad, mi  děda pak postavil „zaoceánský parník“ téměř v životní velikosti. Pravda tvar lodi byl na trávníku jen vyznačen kolíky, kolem kterých děda omotal starou prádelní šňůru, a „paroloď“ neměla žádné podpalubí. Na zádi však  dědeček postavil ze starého plátna a tyčoviny kabinu, v níž bylo i  kormidelní kolo.
Několikrát jsme pak s dědou absolvovali i „noční plavbu“, při níž jsme přespali „v kabině“. Babička nám přinesla večeři na palubu a ignorovala, že si děda s sebou vzal i pár lahváčů.
Babi ovšem stála i u konce dědovy hračkářské kariéry. Krátce před tím než jsem šel poprvé do školy, mi děda postavil u vchodu do zahrady „hranice“. S pruhovanou závorou! Já zase všem z rodiny rukou neumělou namaloval „pasy“. Děda pak rád stával u závory a odmítal pustit babičku třeba k záhonku s rajčaty, se zdůvodněním, že jsme jí ještě nevydali vízum.
Tehdy se už ale babička definitivně naštvala. „Dědku bláznivej!“ prohlásila. „Copak nestačí, že jsou tady hranice všude okolo, ještě je chceš stavět tady u nás na zahradě?“ prohlásila.
Myslel jsem si tehdy, že děda tyhle babiččiny řeči smete nějakým vtípkem. Na to byl borec. Místo toho však mlčel. Pak vzal pilu a „hranici“ přes mé srdceryvné námitky nemilosrdně zrušil.
Teprve po mnoha letech mi došlo, proč to asi udělal - ač totiž babička s dědou žili jen pár kilometrů od Rozvadova, nikdy neměli příležitost za čáru ani nahlédnout