Back in USSR (1)

Jak se žilo za totality v SSSR? Shodou okolností mám z této země dost zážitků, o které bych se chtěl chtěl podělit. Podotýkám, že rozhodně nehodlám sovětský režim lakovat na růžovo – to by byla ostatně přímo burlacká dřina. Chci vám jen poskytnout své osobní zážitky, které se přibývajícími roky myslím stávají poměrně vzácnými. Přijde mi totiž, že reálný obraz „reálného socialismu“ dnes nahrazují ideologické interpretace zleva i zprava.

V roce 1963 jsme přijeli do Moskvy. Táta se stal jedním ze zaměstnanců československého velvyslanectví. Byt jsme dostali v třetím patře pravého křídla honosné stalinské budovy ambasády. Pamatuji si zejména její mramorové průčelí a velkolepý pseudorenesanční parčík na nádvoří. V levém křídle v přízemí byla česká škola, kam jsem za pár dnů nastoupil do druhé třídy. Školička byla naopak velmi skromná – do tělocvičny jsme třeba chodili do sousední ruské základky.

Jaká byla brežněvovská Moskva očima sedmiletého kluka? Překvapivě si ji pamatuji jako docela přijemné místo! Ve čtvrti, kde bylo československé „pasolstvo“, se mísily relativně nové domy z bílých cihel se starou zástavbou složenou z předválečných nízkých činžáčků. Bylo tu i poměrně dost starosvětských obchodů. V řeznictví ovšem byly jen prázdné háky s osamělým kusem špeku.

Zato mlékárna byla poměrně slušně zásobena. Mléko se už v té době v Moskvě prodávalo v trojúhelníkových tetrapakových obalech, zajímavější však byly jiné mléčné produkty, které se dost lišily od toho, co bylo v českých samoobsluhách. Prodávaly se tu neznámé druhy sýrů, zejména tvarohových. Zvláštní byl třeba nesladký sýr čokoládový. Ovšem třeba smetana či jogurt byl nedostatkové zboží. V pekárně byl k dispozici obvykle jen jeden druh fádního bílého chleba a obvykle prastaré suchary.

Pro děti bylo nejlákavějším obchodem v okolí starosvětské papírnictví – papírů a tužek tu bylo poměrně dost, nás však v té době nejvíce lákali plastikoví vojáčci, které tu měl měl starý prodavač v docela pestrém výběru- od figurek čapájevovských jezdců, přes gardové pěšáky až po primitivní plastikové modely raketových tahačů.

Ještě zajímavějším místem byl nedaleký Tišinský trh – tam bylo za o dost vyšší ceny možno dostat i potraviny, které ve státních obchodech nebyly, třeba maso nebo zmíněnou smetanu. Chodily tu i babky s košíčky. Některá v něm měla živou slepici, jiná doma pečené pirožky. Potraviny na trhu měla kontrolovat státní služba – o její kvalitě však pochybuji,protože nákup kyselé smetany jsme odstonali dvou týdenní běhavkou.

Přesto mám pocit, že Moskva byla v té době bezpečné a čisté město, byť to byla asi čistota trochu kasárenského stylu (co je vlhké, to je čisté). Některé hygienické předpisy však byly velmi svérázné – na řadě míst tu byly například automaty na sodovku – pohárky však nahrazovala jedna sklenička, kterou si musel každý zákazník umýt. Sodovka- s volbou dvou příchutí stála pět kopějek.Stejnou sumu mimochodem stálo i metro. Také když přijela cisterna s kvasem, pro který se chodilo jako pro pivo s bandaskou, na místě měl pro kolemjdoucí žíznivce prodavač jen jediný půllitr, který vždy oplachoval ve stejné vodě v kýblu.

Setkával jsem se jako malý kluk i s ideologickou masáží? Jistě, ale upřímně řečeno - nevnímal jsem, že je to nátlak! Plakáty a poutače s Leninem byly pochopitelně všude, vlajky taky, v radiu i v televizi se stále hrály revoluční písně. Nedaleko od nás byly dvě velké ulice - Sadovoje kolco a Gorkého třída. Dobře si pamatuji, jak tudy procházely průvody třeba u příležitosti Prvního máje či výročí „Velkého října“. Lidé na nich pro oči dítěte vypadali opravdu nadšeně. Dnes vím, že určitě i proto, že k oslavám patřily třeba i různé jinak špatně dostupné lahůdky. Prodavači zmrzliny tu měli lepší druhy zmrzliny, prodavači cukrovinek nabízeli podivuhodná mnohobarevná lízátka. Rozdávaly se balónky a různé hračky.. Ale rozhodně to nebylo jen tím. Průměrní „sověti“ v té době určitě vnímali sovětský režim jako „svůj“.Padesát let propagandy pochopitelně sehrálo svou roli - navíc tu ale ještě přetrvával obrovský patriotismus,související s vítězstvím ve II.světové.

Skutečné ovace vyvolávali třeba kosmonauti – euforie z nich byla obrovská,lidi byli nadšení, že v něčem SSSR předehnal Západ. Mylná je tedy představa, že vítání „hrdinů kosmu“ byla nějaká povinná komedie- v centru Moskvy v roce 1967 na Gorkého třídě to byl skutečný triumf, podobající se třeba návratu našich hokejistů z Nagana. I my české děti jsme si na kosmonauty hráli nejraději – raději než na dávno minulou válku. Nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto všeobecného vlastenectví a zbožňování hrdinů z dnešního pohledu je, že lidé všude cítí potřebu radosti – i tam, kde k ní mají relativně málo důvodů.

Rusové, kteří v té době v Moskvě žili, by s takovým hodnocením navíc asi rozhodně nesouhlasili.- Posléze jsem se setkal s nemálo Rusy, kteří mi vysvětlovali proč. V té době se prý žilo obyčejným lidem v sovětské „stalice“ asi nejlépe v historii! (Ne to není chvála brežněvismu – ale toto období skutečně poskytovalo víc blahobytu než předchozí vlády.)

Životní standard byl ovšem nízký –pamatuji se třeba, když jsem se v ulicích setkával s ruskými vrstevníky, nejprve se řeč vždycky stočila na to zda mám žvýkačku. Když jsem ji měl, hned začal pokus o výměnný obchod. Jednou jsem Voloďovi řekl, že mám jen tu, kterou žvýkám. Malému Moskvánkovi to nevadilo - i vyžvýkaná žvýkačka mus stála za drahocenný poklad – balíček gumy modelářské. Samotnou kapitolou bylo bydlení – polovina Moskvy v té době ještě žila stále v tzv.komunálkách, tedy tedy bytech,které sdílelo několik rodin najednou.Právě proto mě skoro nikdo z mých ruských kamarádů nepozval domů.

Zdravotní péče byla ovšem skutečně pro všechny a zdarma. Na druhé straně – a to i ve srovnání s Československem. byla její kvalita dosti žalostná. Naše rodina si to vyzkoušela, když bylo mému bratrovi asi rok. Octl s zánětem středního ucha v nemocnici a křičel bolestí- sestry jej za to přivázaly k postýlce a nechaly ho v košilce pod otevřeným oknem, za kterým bylo minus patnáct! Naštěstí přežil. Já v Moskvě zase překonal zápal plic, který mi doktorka ambulantně léčila mimo jiné „baňkami“, hořčičnými plackami a pijavicemi, které byly normálně k dostání v lékárně. Antibiotika jsem ovšem dostal také – sovětská doktorka jen měla už v té době slabost pro alternativní metody.

Ač jsme patřil k relativně privilegované skupině, nežili jsme nijak izolovaně. Nepamatuji se třeba, že bychom nakupovali v nějakých speciálních obchodech, svůj životní standart jsme si vylepšovali jen balíčky z domova. To byla proti Moskvanům nicméně asi velká výhoda.

S ruskými dětmi jsme se setkávali docela často – na moskevských ulicích bylo zjevně bezpečno a tak nás rodiče hodně pouštěli hrát si s moskevskými vrstevníky na okolních dvorech. Se školou jsme také často chodily na takzvané „družby“ do okolních škol. Byly to vždy orgie vyměňování odznaků a vlaječek, my jsme zazpívali „tancuj tancuj vykrůcaj“ , Rusové se nám vždy pochlubili něčím jako kozáčkem a výstavou modelů kosmických lodí. Myslím, že to byla milá setkání obvykle i s výměnou rukodělných dárků. Jednou mi nový ruský kamarád ale dokonce vnutil ochočeného havrana! Bohužel mi byl po příchodu domů odebrán a vrácen majiteli.

Kdyby mi však bylo o pár let více, možná že bych tyto styky ale viděl méně idylicky. Česká škola na vyslanectví posytovala vzdělání jen do páté třídy, starší děti proto museli do ruských škol. To už jsem nezažil, vím, že to ale přinášelo i různé aféry. Pamatuji se na jednu bizarní někdy z roku 1966. Český žáček přišel domů s pláčem – sovětská soudružka učitelka jim prý říkala, že máme ošklivou hymnu! Ukázalo se , že přičinlivá kantorka v rámci výchovy k patriotismu dětem říkala, že jen sovětská hymna je krásná. Když se český Honza přihlásil a řekl, že Kde domov můj je hezčí, dostal poznámku. Spor se pak řešil na úrovni velvyslance, a ředitelka moskevské školy se za kolegyni omluvila. Já si však z té doby pamatuji ze strany Rusů jen exaltované přátelství – rok 1968 ještě nenastal a tak jsme byli prostě „bratři“.