Dozrál čas na první turnaj. Přežila jsem nápor stresu a emocí. Zkušenosti pomalu přibývají. Zápisník golfistky, díl 3.
Po získáni tzv. zelené karty, kterou začínající golfista obdrží po absolvování praktické zkoušky na hřišti a testu z golfové teorie a pravidel hry, se musí zaregistrovat v golfové federaci a najít si domovský klub. To mu umožňuje hrát na hřištích doma i ve světě. Golfista zároveň získává handicap. Ne, v tomhle případě se nejedná o žádné fyzické postižení. Je to číslo, ve zkratce HCP, které udává výkonnostní úroveň každého hráče. Provází ho celým golfovým životem a kvalitou hry se úměrně snižuje.
A tady je prostor na krátké zamyšlení se nad golfovou numerologií. HCP začíná číslem 54. To je startovní čára, kategorie, kde začínají všichni, ale nikdo se tam nechce dlouho zdržet. Hlavně rychle pryč, protože všichni zkušenější vás vnímají jako zátěž, která hraje spoustu ran a zdržuje hru. Ironií je, že na tom byli kdysi úplně stejně a strašně rychle na to zapomněli.
HCP řeší všichni, a ti, kdo tvrdí že ne, tak tím se to zas nedá úplně věřit. Jako u všeho se nabízí kategorizace. V podstatě se golfisté dělí do dvou skupin. Cílem jedněch je co nejvíc snižovat a dělají pro to hodně. Druhá skupina je jejich opak. Ti jsou zastánci názoru, že je to jenom číslo, které je nikterak nezatěžuje, a hrají si pro radost. S manželem jsme vyrovnaní a báječně se doplňujeme. I když patříme každý do jiné skupiny, máme zhruba stejný HCP. Cesta k němu byla rozdílná. Vůbec nás to neomezuje, naopak, dochází ke spoustě úsměvných situací a k rozdílnému hodnocení jednotlivých ran, o hře nemluvě.
Můj první turnaj na úpravu HCP se konal v Mladé Boleslavi. Týden před turnajem jsem poctivě trénovala, večer jsem vše připravila a ráno jsme vyrazili brzo, aby jsme se vyhnuli dopravním kolonám a dorazili včas. V Boleslavi lilo jak z konve. Po deseti jamkách jsem rezignovala, mokrá do poslední nitky jsem přišla do klubovny, vylila vodu z bagu a zařadila se do fronty u baru, abych po třech hodinách čekání zatleskala vítězům.
Druhý turnaj se konal na Karlštejně, kde jsme byli pozváni dovozcem luxusních automobilů. Lilo taky. Již jako zkušená a větrem ošlehaná golfistka jsem zabojovala, s hřištěm a hlavně sama se sebou, a do klubovny jsem přinesla krásných 120 ran. Dnes bych se asi zastyděla, ale tehdy to bylo číslo, které mě vyneslo do nebe a zalilo vlnou blažené euforie. A navíc postavilo na bednu! A aby to bylo úplně dokonalé, vyhrála jsem i ocenění nejlepší žena. Za ten výsledek trochu nepochopitelné ocenění. Pravdou je, že nás tam bylo málo, některé nedošly a ty, které došly, byly z hodnocení stejně vyřazeny, protože zastupovaly pořadatele. Nevadí, nejlepší žena je nejlepší žena. Mám na to papír, první trofej a láhev Moeta. Tu vlastně už ne. Ztrestali jsme ji záhy.
Karlštejn mám moc ráda. Nikdy jsem tam nezahrála špatně a ráda se tam vracím. Aby ne, vždyť jsem nejlepší žena. A úžasné je, že se mi pak tenhle kousek s lepším výkonem a za příznivějších okolností po čase povedl zas.
