Americké sebevědomí

Když si můžu vybrat, letím raději na východ. Amerika mi moc blízká není.  Zápisník golfistky, díl 15.

V Americe jsem byla čtyřikrát. Dvakrát v New Yorku a dvakrát na Floridě. Další cesty neplánuji, myslím, že se mi tam nechce. Mnohem bližší jsou mi východní kultury. Tam jezdím, vlastně létám, raději. Na Američanech mě znervózňuje to jejich nebetyčné sebevědomí. Nejsem žádná ustrašená existence, kdysi o mně paní učitelka řekla na třídních schůzkách mamince, že jsem moc pracovitá a sebevědomá. Ale ten americký "level" byl na mě moc. Zajímavé je zjištění, že jim to sebevědomí vtloukají do hlavy již od útlého dětství. V Metropolitním muzeu v New Yorku jsem během prohlídky expozice sochařského umění postřehla nevšední situaci. Uprostřed sálu seděla skupinka dětí, odhadem jim bylo v průměru 8 let, u nás druhá nebo třetí třída. A tihle školáci měli všichni skicáky a soustředěně do nich něco kreslili. Schválně jsem jim šla drze nakouknou přes rameno a vida. Nebyly to žádné domečky nebo tak něco. Dostali za úkol nakreslit sochu, před kterou seděli, a kterou svět považuje za životní dílo autora. Nestačila jsem se divit. Za prvé tomu nápadu jejich učitele a za druhé té samozřejmosti, s jakou se žáci zhostili náročného úkolu.
Po čase se mi nenadále tahle vzpomínka vybavila během naší dovolené na Mauriciu. Vybrali jsme si hotel s vlastním hřištěm. Hřiště bylo na privátním ostrově hned u pobřeží a dopravu zajišťoval hotel vlastními lodičkami. Hráli jsem denně, tak jsme byli v přístavu den co den mezi prvními. Jednou nás však zaskočil nezvyklý ruch. Nástupiště bylo plně obsazené a zřízenci chaoticky organizovali naloďování. Zjistili jsme, že na hřišti se koná turnaj amerických důchodkyň. Dámy, nejmladší snad bylo sedmdesát, krásně oblečené, všechny nalíčené a ve skvělé náladě. 
Hřiště je pověstné svou technickou náročností. Taxikář, co nás vezl z letiště málem smekl, když jsme mu řekli, kam jdeme hrát. Proslýchá se, že míčky tady mizí nevídanou rychlostí. Už ve středu si kupujete od místních sběračů míčky, co jste poztráceli v pondělí. Hned první jamka je velkou mentální výzvou. Když jsem ji viděla poprvé, nevěřila jsem, že se dá přepálit. Čeká tam široká rokle, přes kterou se každý první ranou nedostane. V klubovně jsme si dali snídani a z terasy sledovali začátek turnaje. Dámy se hrdě postavily k prvnímu odpalu. Vůbec nevadilo, že téměř každá tu rokli trefila. Důležité bylo to jejich sebevědomí. V tu úžasnou chvíli jsem necítila nic než hluboký obdiv.