Jsou dny, kdy v plné síle praktického života pocítíte, že se doba změnila. Stalo se mi to tento týden při nákupu v krámku maso uzeniny.
Dodnes si pamatuji na jeden ze svých prvních nákupů po svatbě. Z nějakého důvodů jsem do svatby nenakupovala nebo velice zřídka. Bylo to velké dobrodružství učit se tak základní věc – nákupy. Před těmi téměř 30 lety se navíc nakupovalo úplně jinak. A pro maso a uzeniny se muselo skutečně jenom do masny nebo do oddělení maso uzeniny v několika málo samoobsluhách. Byla jsem velice zabraná do problému naučit se, jaká masa se vůbec prodávají – tedy vepřové a hovězí, naučit se různé duhy jako bůček, přední hovězí a podobně byl pro mne výkon pomalu na maturitu. Musím říct, že zkušené řeznice ve mne velice snadno odhalily nezkušenou, ostýchavou nakupující a často si mne různými poznámkami vychutnaly. Nosila jsem kulaté brýle lenonky a vůbec jsem vypadala jako zasněná intelektuálka, což je popuzovalo ještě více. Navíc maso bylo tehdy jednou z nejdražších položek života a nákupy jsem měla spočítané téměř na halíře. A v téhle situaci jsem vyrazila s pár posledními korunami na nákup. Část dobrodružství spočívala i v tom, že člověk také nikdy nevěděl, na jaká masa v masně narazí. Když jsem přišla do masny, zjistila jsem, že asi nemám na víc než na párky v oddělení uzenin. Byla tam jako vždy dost velká fronta. Celou dobu jsem se snažila spočítat na kolik párků vlastně mám. Nakonec jsem na prodavačku vyhrkla. „Pět párků prosím.“ A znovu jsem počítala, jestli mi peníze skutečně stačí, takže když na mě prodavačka vyhrkla sumu, celá jsem poskočila, pak jsem se podívala na váhu a tam bylo obrovské množství párků. „Ale já jsem říkala, pět párků, tam jich je mnohem víc.“ Špitla jsem nesměle. “Jak víc?“ obořila se na mě prodavačka, posměšně je vyndala z papíru a počítala “Jeden, dva...“ „No jo ale to je berete po dvou!“ vzchopila jsem se na protest a zmohla jsem se na něj jen díky tomu, že jsem věděla, že nemám tolik peněz. V tu chvíli se od prodavačky i od všech žen stojících za mnou ozval smích. „Děvenko, než příště půjdete nakupovat, zjistěte si, čemu se říká párek – dvě nožičky jsou jeden párek. Příště to řekněte jasně.“ Vyplížila jsem se potupená z prodejny, slzy na krajíčku. Byla to pro mne lekce praktického života, na kterou jsem nezapomněla.
A tento týden jsem zase nakupovala párky. „Prosím deset párků“ pravila jsem s přehledem. Prodavačka se na mne mile usmála a pravila: „Počítáte to na nožičky nebo na páry?“
A najednou jsem věděla, změna je definitivně potvrzená.
