Vláda nám jednáním o novém balíčku opatření dala opět jasně najevo „Jste ovce, bečte a kráčejte kam vám sami řekneme“. Bezmoc se opět dostavuje, zamračené obličeje jsou na denním pořádku. To jsme opravdu tak stádní národ? Vážně nemáme sílu, ochotu a dostatek patriotismu v krvi k tomu, abychom tento prohnilý systém zvrátili? Otázky opakující se pravidelně v diskuzích na zpravodajských serverech hovoří jasně – víme kde je problém, víme co chceme. Jenže…
Svorně nadáváme na modré straky, rudochy, socany, vévéčka, pomlouváme „knížete“, prezident už není prezidentem, ale zlodějem propisek. Víme, že už od dob družení se v zakouřených hospodách čtvrté cenové s nevysypanými popelníky jsme hlavně národem odborníků na slovo vzatých. Víme jak se hraje hokej, jak vařit lépe než Gordon Ramsey, milovat lépe než Robert Rosenberg, válku proti terorismu bychom měli vyhranou za dva měsíce a že Elvis je naživu a bydlí s Hitlerovými v Krkonoších. Tohle nám jde.
Ale v tom nejdůležitějším, co se nás přímo dotýká, nám dochází rady. Těžko uvěřit, že je vůbec něco, co neumíme vyřešit. Ale je. Necháváme se sprostě zneužívat, před každými volbami se v kampaních politických stran motáme jako prd ve vířivce, protože ve finále není z čeho vybírat. Ne, vážně… Důvěra je dávno zklamaná, i dnešní vláda je důkazem toho, že předvolební sliby slouží vážně jen k nalákání těch, kteří pravděpodobně vylezli z šumavských hvozdů po dvaceti letech separace a ještě jim zbyla notná dávka naivity. Stačí se podívat na předvolební slibotechnu současné vlády a aktuální stav – přesný opak toho, co jsme chtěli, toho co jsme si zvolili (kde je to rázné zatočení s korupcí, kde je snižování přezaměstnanosti na úřadech, kde jsou průhlednější státní zakázky a efektivnější nakládání se svěřenými prostředky?). My ostatní u volebních uren vybíráme „to nejmenší zlo“. Ruku na srdce, je to tak? Neexistuje politická strana, které by se dalo věřit. A tak to vyústí opět ve stejnou situaci jako vždy – mladí k volbám nepůjdou, proč také, je to ztráta času, volit není koho a když, tak to stejně bude banda zlodějů, ke svému si tedy přijdou voliči komunistů, složení převážně z fanatiků a důchodců, pro které volby představují vítanou zábavu zadarmo. Jejich účast je tedy hojná a podpora „jejich“ strany znatelná. Míra znechucení přesáhla meze normálu a na mnohé působí agitka různých sdružení a hesla „chcete změnu? Nezapomeňte volit!“ téměř ironicky.
Přiznejme si, že možná na tu demokracii nejsme stavění, že prostě nevíme a neumíme z ní vytěžit její přednosti. Ne, nechci prosazovat diktaturu, nebo jiný druh absolutní moci, ale přiznejme si, že myšlenky na rázné zatočení s těmi, kteří vědomě rozkrádají naši státní pokladnu si v sobě nosíme všichni. Už jen ta představa, že by některý z oněch lobbistů, zkorumpovaných politiků, majitelů firem a dalších dostal za zneužití svých pravomocí v obchodním styku, za korupci, nebo za jiný podobný delikt například třicet let nucených prací v dolech. Nebo ještě lépe – koště, lopatu, v létě uklízet vajgly a v zimě sníh, na čelo vytetovat zloděj. Místo toho se s nimi mažeme jako s exkrementem a jen to více zapáchá, světu jsme pro smích, sobě také, ale to si přizná jen pár jedinců. Ostatní jen tiše sedí, čekají a mnohdy trpí. Důležité je položit si otázku NA CO ČEKÁME? Až přijde velký zázrak, poplácáme se po ramenou a budeme se mít najednou dobře? Jasně, že ne… ale jak z toho rozjetého vlaku vykopat ty všechny černé pasažéry. Někde jsem četl článek o tom, že roční nedohledatelné úniky z veřejných financí jsou veřejně nepřiznatelných několik desítek miliard korun. Koukám se na daná čísla trochu skepticky, ale možná to až taková utopie nebude. To by hned schodek rozpočtu nevypadal tak katastrofálně.
Vláda je složena z našich zástupců, staré přísloví říká, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost a že by všude měla fungovat jakási balance. Tím, že se někdo vydá cestou politika se mu otevírají nové možnosti. Balancí tedy musí být zpřísnění trestů za to, že se takový člověk nechá zlákat a zneužije svých nových možností ve vlastní prospěch.
