Jaro je tady. Jaro útočí na všechny smysly. Stromy se ženou do květu, ptáci se předhání ve zpívání balad, vosy a jiná létající havěť začíná opět pořádat nálety na vše, co alespoň vzdáleně vypadá zajímavě a chutně. A pak je tu člověk. Ať už jsme žena, nebo muž, mladí, nebo mladší, alespoň jednou jsme za svůj život určitě z úst vypustili: „Jaro je lásky čas.“
Ona všechna ta romantika v nás má však i vedlejší účinek. Mozková chemická laboratoř se činí jako dlouhá léta zajetá varna pervitinu. Zastavíme se a zavzpomínáme si. Někde nám je něco připomene, místo, situace, vůně. Naše staré lásky.
Jel jsem po dálnici D1 směr Brno, abych si nevymlátil zuby, tak jsem v levém pruhu bral schody po třech a vzpomněl si, naprosto bezděčně, na tu noc. Sanitka tě odvezla na urgentní příjem IKEMu, byl to pro mě šok. Věděl jsem, že to může přijít kdykoliv, jen se na to špatně připravuje. Respektive se na to ani moc připravit nedá. Sednul jsem do auta, městem proletěl daleko za povolenými limity a při probíhání prázdných chodeb v katakombách nemocnice si říkal, že ať se dále bude dít cokoliv, chci být já tím, kdo se o tebe bude starat. Za každé situace. Ležela jsi na kapačkách, přístrojích a v očích měla prosbu o pomoc. Najednou jsi byla jiná, než jsem si tě vždy pamatoval, tvrdohlavost a vzdor byl ta tam. Dodávalo ti to všechno zvláštní svůdnost a animální přitažlivost.
Ale tak jako se Tom nikdy nesmířil s Jerry, ani u nás příběh nekončil happy endem. Konec filmu ve kterém jsme hráli hlavní roli se rozpustil jako mlžný opar nad řekou v letním ránu. Přijde mi, že čím silnější pouto mezi lidmi je, tím to všechno nakonec končívá větším vyšuměním. Je s podivem, jak se dva mohou odcizit. Nutíme hlavu i srdce zapomenout na někoho, kdo byl pro nás členem rodiny. Co člen rodiny, víc než to. Zapomenout na člověka, jemuž jsme vařili čaj, když byl nemocný, jehož tělní tekutiny jste slízávali ze všech možných koutů a koutků jeho těla, na společné koupele, procházky, usínání v objetí, plány společné budoucnosti. Svět se mezitím změnil. Není špatný, ani dobrý, je prostě jiný. Vydali jsme se každý jinou cestou. Vedle dálnice, která ukazovala společnou cestu životem, najednou vznikla silnice jiná. Vede směrem, kterým by nás možná nikdy nenapadlo se vydat. A končí v nedohlednu. Hrajeme si na to, jak je vše v pořádku, nic nás netrápí a stejně přemýšlíme, jestli nekoupit dálniční známku, nenatankovat plnou nádrž a po společné dálnici se přece jen nevydat. Bez jistoty.
Jaro je oslavou lásky. Ne jen té stávající, ale všech. A i když nás kolikrát trápí tak, že je to skoro “na tepláky“, tak bez ní by byl život plochý. Chybělo by tomu to NĚCO. Ta zálivka, která změní kousky zeleniny v míse ve fantastický salát. Hýčkejme si ji.
