„Tak jsme to bílejm hlavám nandali...“ neandrtálec potřásl v ruce mačetou se spokojeným úsměvem na tváři. Za tři minuty leží v kaluži krve lidé, kteří se nebáli postavit se za slušnost, respekt, pořádek. Byli nemilosrdně zlikvidováni přesilou, argumenty nahradily pravěké zbraně. Byli potrestáni za svoji snahu udržet základní sociální hodnoty před pádem do anarchie. Nový Bor, 2011.
J.F. Kennedy kdysi řekl: „Neptejte se, co vaše vlast může udělat pro vás, ale co můžete pro svoji vlast udělat vy...“ A já se ptám, co považuje za svoji vlast tato „část obyvatelstva“? Českou republiku? A čím přispívají? Kde je nějaký důkaz snahy, přispění, zájmu? Aktivita nula. Parazitování se nepočítá. Bylo by zajímavé zjistit, jaké jsou výdaje a příjmy za jednotlivé skupiny obyvatel, které nebereme jako „bílé hlavy“. Takový výkaz zisku a ztrát by asi byl konečnou stanicí naší trpělivosti. Našeho slepého přispívání na bydlení, sociální dávky pro některé z nich z našich těžce vydělaných peněz.
Často se setkávám s tím, že lidé hází do jednoho pytle cikány a např. vietnamce. Nejsem odborník na danou problematiku, jsem řadový a prostý občan – platím daně, pracuji, přispívám. I když vím, že to tady stojí za kulový, tak nevzdávám naději a věřím. Česká republika je tým, za který kopu. V dobrém i zlém. Proto si utvářím svůj obrázek zejména z toho, čím jsem každý den bombardován, čtu, vidím. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že bych byl byť jen náznakem ohrožován, nebo omezován např. vietnamskou komunitou. Procházím se večer městem a nemůžu si nevšimnout čistých a i v nekřesťanskou hodinu otevřených večerek, zelenin, restaurací, salónů s milou obsluhou, vlídným přístupem. V místech, která byla zdánlivě roky odsouzena k chátrání rostou nové obchody, služby. Marně hledám cikánskou restauraci, cikánskou večerku. Kde jsou? Hledám špatně? Nebo je cikánů tak málo? Nebo čím se tedy sakra živí? Těch pár pracujících na výkopových pracích by zasloužilo metál.
A tak vzdávám hold všem, kteří se v situaci, kdy jde o statečnost, slušnost a boj za základní lidské hodnoty nebojí postavit a zasáhnout. Tak jako to tehdy udělal Michal Velíšek. A veřejně se k těmto lidem přidávám. Protože když stát neumí problémy řešit, zasáhnou všichni ti, pro které nejsou základní lidské a společenské hodnoty tabu.
Kolik krve ještě bude prolito, aby se tenká linie mezi pořádkem a anarchií udržela? Pomůže nám stát, nebo bude dál zavírat oči v předposr*ném strachu z následků a nechá si dál dělat na svém vlastním „dvorku“ hromady, které smrdí ještě řádku dalších let? Naděje umírá poslední.
