Když mi včera přistála ve schránce pokuta od policie, tak jsem si mimoděk vzpomněl na situaci, která se mi stala loni v prosinci.
Projížděl jsem v odpoledních hodinách po jedné celkem rušné silnici směrem do centra, když jsem za sebou slyšel kvílet sirénu a viděl policejní Octavii, která se až nebezpečně hnala mým směrem. Při předjíždění na mě začala najíždět, že jsem jen tak tak nenabral patník u zastávky. Vystašená důchodkyně před námi dokončila svůj nejrychlejší přechod přechodu pro chodce. Nebo spíše přeskok. V rámci pravidla „moudřejší ustoupí“ jsem zabrzdil u nejbližšího rozšířeného místa, aby stíhací komando mohlo v klidu proletět kolem. Jaké bylo moje překvapení, když přede mnou zablokovali silnici, vyběhli z auta a s namířenými pistolemi rozpoutali natáčení akčního filmu v jeden prosincový podvečer.
„Stůj!!“
„Kdo, já? Vždyť nikam nejedu a stojím!“
„Držte ruce tak, ať na ně vidíme, vypněte motor a vystupte!“
„A jak mám asi vypnout motor a vystoupit, když mám zapnutý pás a mám držet ruce tak, aby jste na ně viděli?“
„Tak… vypněte motor, odpásejte se a s rukama tak, abychom na ně viděli, vystupte!“ Zavelel trochu pomatený orgán. Opatrně jsem se odpásal, vzal za kličku dveří a nohou pomalu otevřel dveře. Přece jen koukat na to, jak na vás někdo míří pistolí je nový zážitek. Nehledě na to, že nevím, jestli pořád nemají takové ty práskačky, co střílí, i když jen spadnou náhodou na zem.
Na výzvu jsem se postavil k zádi auta, ruce položil na promrzlý kufr. Než jsem se nadechnul, tak už mě jeden začal šacovat. Říkám:
„Čoveče co to děláte, já jsem normální slušný člověk!“ Ani mi neodpověděl a vybafnul na mě:
„Máte u sebe nějakou zbraň?“
„Nemám.“
„A co je tohle?“ Nahmatal mi v kapse malou kovovou propisovací tužku, kterou si pokaždé z kapsy zapomenu vyndat a vrátí se mi většinou až když si zaplave při praní. Byla k nějakému diáři tenkrát a krásně se nosí, nepřekáží.
„Propisovací tužka...“
„A to není podle vás zbraň!?“
„Si myslíte, že pero je mocnější než meč?“ Usmál jsem se. On se nesmál. Dokonce jsem měl podezření, že mu ten výraz někdo nainstaloval na služebně a jemu už navždy zůstal. Vypadal, jako by měl betonovou masku. Vzpomněl jsem si na Shreka – kdo se tváří kysele, ten ať jde do… háje.
„Byste se divil, co se s takovou tužkou dá udělat za paseku… Jste nikdy neslyšel o střílecích tužkách pane?“
„To jo, ale já nejsem Mcgyver a nevyrábím bomby z ponožek a krabičky sušenek. Navíc bych ji asi nenosil tak blízko u... těla.“
"A v autě máte co?"
"Čtyři sedadla a volant..." Trochu drze jsem použil svojí oblíbenou hlášku z filmu Podfuk.
„Se nějak klepete, jste nervózní?“
„Jsem úplně v pohodě, ale asi jste si v tom kvapu nevšiml, že jsem jen v tričku a venku je deset pod nulou. A když se nebudu alespoň trochu hýbat, tak mi asi brzy umrzne prdel a povezete mě v černém pytli.“ To už jeho kolega neustál a začal se pousmívat.
„Doklady mi dejte…“
„Doklady vám nedám, ale půjčím. Mám je v peněžence a tu mám v bundě na zadním sedadle.“
„A vy nevíte, že máte mít doklady stále při sobě?“
„To si je mám nechat vytetovat na prsa? Když bych se mohl obléknout, tak je budu mít hned u sebe.“
No, zkrátím to, policisté hledali pachatele loupežného přepadení banky, ze kterého shodou okolností odjížděl stejným autem, jaké (žel bohu) mám i já sám. Ale nemám jim to za zlé, pořádek musí být! Tak je to správné! Pomáhat a chránit. A jsem vážně rád, že nejsme ve státech a já mám všechny orgány stále tam, kde mají být.
