Roku 1942 se začínala pomalu psát historie „nové Libye“. V pouštní oblasti tu v rodině beduínského zemědělce na denním světle poprvé otevřel oči chlapec. A to ne jen tak nějaký. Na svět se vyklubal další z řady světových diktátorů, šílený pes arábie, Muammar Kaddáfí. Právník, voják, revolucionář, vůdce, zároveň i terorista a vrah, který bude udávat budoucí směr Libye po těžko uvěřitelných 42 let. Seznamte se prosím.
Už během svých studií na bengházské vysoké škole tehdy mladý, hrdý, zapřísáhlý muslim, nacionalista a vojenský důstojník neskrýval revoluční smýšlení a sympatie s autoritářským způsobem vládnutí. Jeho agitace a zakládání revolučních skupin stálo i za jeho vyloučením ze školy Sebho. Myšlenka však byla v jeho hlavě dávno zakotvena a ze semínka pozvolna rostlo silné přesvědčení. 1.září 1969 začal plnit své sny ve skutečnost. Za pomoci přátel, které nazval „svobodnými důstojníky“ a řadou jeho sympatizantů využil momentu překvapení. Král Idris byl svržen v nepřítomnosti, Kaddáfí s využitím rozhlasových stanic v Tripolisu a Benghází vyhlásil Libyjskou arabskou republiku, neboli Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhiría. V očích mnoha začínala nová doba prospěchu, kolektivní vlády, usměvavých tváří. Realita byla trochu jiná.
Svět povětšinou vnímal tuto změnu pozitivně a to hned z několika důvodů. Zejména tu byl po afrických statických a nepříliš přizpůsobivých vládcích typu Idi Amina, nebo Mobuta někdo, kdo byl názorově svěží a na první dojem přístupný nejen společné diskuzi. Svými názory (např. jednota arabů) si leštil své pozlátko u světových politiků a zároveň posedáváním v beduínském stanu, pitím čaje a výroky o tom, že lid by měl v prvé řadě dostat najíst, práci, byt a dopravu si budoval pozici u „prostého“ obyvatelstva. O jeho názorovém vlivu, který sahal i za hranice Libye nebyl pochyb. Nárůst imigrace toho byl ostatně jasným důkazem. Dalším důvodem byly zejména obrovské zásoby ropy, na kterých Libye stojí. Z pod horkého písku se ročně vydoluje 77,1 miliónů tun ropy, exportuje 1,33 miliónů barelů každý den a pokrývají se zhruba dvě procenta světové spotřeby. To jsou velká čísla. A pro svět nezanedbatelná. Není proto divu, že se u něho následně dveře netrhly.
Muammar Kaddáfí však nebyl tím hodným přístupným hochem, kterým se na první pohled zdál být. Nacionalizoval libyjskou ropu, vykázal ze země cizí vojenské základny a rokem 1973 pomalu končily i jeho integrační pokusy s dalšími arabskými státy. V letech 1975 až 1979 publikoval svoji třísvazkovou Zelenou knihu, kde prezentoval své politické názory a de facto jediný možný politický systém řízení státu. Kniha sloužila i jako, jakási, omluvenka jeho diktátorského přístupu. Když se později rýsovaly důkazy o tom, že kromě jiných zvěrstev svým jménem posvětil teroristický bombový útok na letadlo Pan Am u Lockerbie, zapleten byl i do únosu a zavraždění 11-ti izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, či bombového útoku na diskotéku v Německu, začali od něho pomalu nejvýznamější světoví hráči dávat ruce pryč. Kredit mu nepřidalo ani financování teroristických buněk specializovaných na cílené rozvracení vlád jiných arabských států a konečně ani jeho podpora Iránu ve válce s Irákem, po jehož boku stály Spojené státy.
V devadesátých letech se zdálo, že zkušený Kaddáfí pomalu obrací a začíná si uvědomovat, že k dalšímu rozvoji přece jen bude potřebovat větší oporu a že nálepka teroristy mu není ku prospěchu věci. Vydal se tedy cestou „hodného hocha“ s cílem vymanit se z mezinárodní izolace. Vydává atentátníka z Lockerbie (kterého pozd britové ochotně vrací za "ropnou dohodu") výměnou za zrušení sankcí OSN, později podobně „prodává“ i svůj vstřícný krok odškodnit pozůstalé deseti miliony dolarů. V roce 2001 tvrdě odsuzuje teroristické činy v USA a vyzývá k boji proti Al-Kaidě. USA na jeho pokusy o polepšení slyší a obnovuje své diplomatické styky. V roce 2008, poprvé od roku 1953, Libye v čele s Kaddáfím vítá jejich početnou delegaci. Lidé se však nemění.
Rok 2011 je prozatím pro Libyi rokem krve, násilí a slz. Muammar Kaddáfí opět přesvědčuje o své pověsti nevypočitatelného diktátora a protesty svých odpůrců proměnil v masakr a krveprolití. Je jisté, že není schopen na aktuální situaci reagovat adekvátně a jeho plán vymoci si pořádek silou byl velmi špatným rozhodnutím. Za pomoci placených žoldáků, informátorů, vydíráním, mučením a vražděním se snaží doutnající zárodky revolty uhasit. Místo toho naopak postupně rozdmýchal základy obrovského požáru. Teď stojí zahnán v koutě. Téměř sám. Okruh jeho stoupenců se povážlivě zmenšuje, tlak ze strany světa sílí.
Politologové a další odborníci se shodují v jedné zásadní myšlence. Vzdá se vlády? Je příliš hrdý, to se nestane. Pravděpodobně dostojí svým slovům a zemře jako mučedník. Bohužel již teď je zřejmé, že konec Kaddáfího éry je a ještě bude vykoupen životy stovek, možná tisíců nevinných. Jaký vlastně bude další osud Libye? Odpovědi se různí, přesto mnoho z nich končí předpověďmi chaosu, smíme-li tak říct. Na svoji šanci čekají kmeny a skupiny, které by si z pomalu dopékaného chleba rády ukrojily co největší krajíc. Bude se tedy Libye i dále brodit krví při své cestě za svobodou? Zasáhne zásadně do celé krize někdo z významných hráčů na poli světové diplomacie? Jaký je váš názor?
