Tak jako ráno vychází slunce, se stejnou jistotou každý den otevírám noviny a vím, že se minimálně jedna zpráva bude věnovat krizi v eurozóně. Nedílná součást našich dnů, potápějící se Titanik pomalu zhasínající světla a orchestr hraje episkopální hymnus Podzim.
Moje tradiční otázka, kterou možná už některým svým kamarádům a známým lezu na nervy je při debatách o EU hlasování v referendu z roku 2003. Podle výsledků jsme se tehdy semkli jako jeden člověk a jednonázorově potvrdili, že Evropská unie je něco, po čem po nocích i dnech tajně toužíme. Nebo alespoň 77,33% z těch 55% z nás, kteří jsme se zúčastnili. Proč tedy neznám nikoho, kdo hlasoval PRO? Že bych měl až takové štěstí, nebo spíše smůlu, že nikoho takového kolem sebe nemám? Anebo se lidé s odstupem času stydí za své rozhodnutí? Nevěřím, že referendum dopadlo skutečně tak, jak bylo posléze prezentováno.
O osm let a několik desítek miliard EUR dluhů později je jasné, že pohádka se pomalu mění v horor a grandiózní finále se rýsuje před očima. Síla celku neobstála před vnitřním rozpadem a jako tělo kmeta zmoženého malomocností se začala pomalu rozpadat. Opět jsme se přesvědčili, že přísloví „řetěz je jen tak silný, nakolik silný je jeho nejslabší článek“ v praxi skutečně funguje. Řecko, stát modrých střech, sandálů a gyrosu posilněn Retsinou zjistil, že Evropská unie je sice milý partner a sponzor, ale dluh ve výši 140% ročního výkonu ekonomiky prostě utáhnout nedokáže. Když připočteme nejistou situaci v Itálii, Španělsku, Portugalsku, tak se neubráníme myšlence „jestli tenhle partnerský život má vůbec ještě smysl“.
Řady ekonomů se shodují, že lékem by pro Řecko mohl být návrat k drachmě. Ostatně stejné doporučení, tedy vzdát se příliš silného EURa, se objevují i ve vztahu k dalším problémovým euro členům. Avšak takové řešení by bylo až příliš extrémní a vedlo by k problémům větším, než samotné udržování EURa při životě za každou cenu. EURo obchody v rámci eurozóny jsou natolik propletené, že by odpoutání od jednotné měny sedmnáctičlenného spolku vedlo k astronomickým ztrátám. Točíme se tedy dokola jako exkrement pod splavem. S EURem to nejde, bez něho také ne.
A tak se sen o společném fungujícím klubu pěti set miliónů lidí, různých kultur, jazyků, zvyků a morálek pomalu rozplývá. Zkostnatělá struktura EU připomíná svým jednáním slona v porcelánu a dává nám jasný důkaz, že dvacet sedm rozdílných jako jeden celek fungovat prostě nemůže. Jak to všechno dopadne? Na to je snad i křišťálová koule krátká. V nadsázce je jedno jisté - všichni se sejdeme příští rok na dovolené v Řecku... z daní jsme si ji přece již zaplatili, nebo ne?
