Dle ministerstva práce a sociálních věcí evidentně ano. Ať už se člověk ocitl v řadách nezaměstnaných svojí vinnou, nebo zcela bez svého přičinění, podle nového návrhu zákona o veřejně prospěšných pracích se z něho stane vyvrhel. Že jsou to trochu silná slova? Čím se takový člověk bude lišit od těch, kteří dostanou veřejně prospěšné práce „příkazem“ od soudu za to, že se svým chováním nějakým způsobem provinili proti veřejnému soužití, nebo jinak porušili zákony?
Jako by už samotná ztráta zaměstnání nebyla dostatečně stresující pro většinu z nás. Situace, ve které se ocitne (troufám si říci) každý z nás alespoň jednou v životě. Teď dáme nezaměstnaným do ruky lopaty a pošleme je do terénu. Za trest. Srazíme jim sebevědomí, omezíme jim čas na hledání zaměstnání. Zatočíme s netáhly. Že by se opět otevřely uranové doly? Vracíme se oklikou k socialismu s lidskou tváří.
Sociální pojištění se skládá z pojistného na důchodové zabezpečení, příspěvku na politiku zaměstnanosti a nemocenského pojištění. Co si jako prostý občan mám myslet o tom, že jako mladší 35 let už teď vím, že v důchodu se o mě stát nepostará, z příspěvku na politiku zaměstnanosti mi případná hmotná podpora nebude vyplácena vůbec (i takový návrh tu byl), nebo je daná stropem a pravidly hraničícími s buzerací. Proč nemám po, řekněme, tři měsíce možnost pobírat podporu vypočítanou z průměrného výdělku z minulého zaměstnání? Tak si představuji "pojištění". Že takový systém nefungoval? Fungoval, ale byl špatně nastaven. Nabízí se otázka – kam naše peníze tedy jdou? Která z chyb naší vlády bude opět kryta z našich peněz, které jsou potřeba úplně jinde?
Jak mám rozumět tomu, že odvody na sociální pojištění, které nám mají zajistit jakous takous jistotu, že se o nás stát postará v nouzi a stáří jsou pro nás ve výsledku prakticky nedosažitelné? Kohouty jsou utažené a s vyplazeným jazykem čekáme na pár kapek, jen tak, aby člověk neumřel žízní. Teď bychom si měli na svou hmotnou podporu vydělávat veřejně prospěšnými pracemi. Jako by vláda zapomněla, nebo vědomě přehlížela fakt, že jsme si je již odpracovali!
Hořká komedie přerůstá v řeckou tragédii. A hrajeme v ní všichni. Je evidentní, že státní kasa je cedník, který má stále více děr. Místo jejich zacelování se vládní hospodáři snaží přilévat do hrdla stále větší porce našich peněz a čekají na zázrak. Třeba se to samo vyřeší. Nevyřeší.
