Sakra, sakra, sakra. Dopnul jsem přezku na in-line bruslích, skočil na beton, rychle projel jednou zatáčkou a v dlouhém klesání měl co dělat, abych dobrzdil na rychlost, ze které se dá při troše štěstí rychle zastavit. Poslední levotočivá zatáčka a otevřel se mi výhled na ústí stezky v betonový palouk. Všude kolem klády, silnice pokrytá bordelem z těžby dřeva. Chytil jsem mezi kolečka kus větve, s praskáním odletěla stranou a já jen tak tak ustál skoro jistý pád.
Stála na konci stezky, mezi kmeny označenými barevným sprejem. Celá od prachu. S neurčitým výrazem ve tváři. Oblečení prodřené, po popelavých rukách a nohou si krev pod vlivem gravitace prodírala cestu k zemi. Dobrzdil jsem těsně u ní a zhodnocení stavu bylo z blízka ještě děsivější, než z dálky při příjezdu. Sinavá barva v obličeji, rty bílé jak jsem ještě nikdy neviděl a v očích nepřítomno. Chytil jsem ji opatrně tak, abych ji trochu odlehčil, zapřel ji a přemýšlel, kde ji posadím a konečně ji sundám brusle.
„Není mi… dobře,“ stihla pouze špitnout a v náruči se mi propadla. Jen lehce a následně plnou vahou. Zkolabovala. Tančil jsem na svých bruslích, snažil se vybalancovat dohromady nějakých stopadesát kilo živé váhy a z hlavy vytěsňoval ten neustále se připomínající lepkavý pocit v dlaních. Po chvilce hlasitého povzbuzování pomalu dostávala do tváře lidskou barvu a otevřela oči.
„Kde jsme… a jak se,“ zeptala se a já se znovu zděsil. Podepřel jsem ji a uvolnil jednu ruku tak, abych ji mohl prohmatat hlavu. Žádná boule, ani krev, vlasy vcelku čisté. Takže se snad do hlavy neuhodila. Uf. V kostce jsem začal líčit situaci, ale to bylo stejně zbytečné, z lehkého šoku se dostala vcelku rychle. Postavila se plnou vahou na své brusle a začala si prohlížet své třesoucí se ruce pokryté mixem krve a všemožného lesního smetí. Barva z tváře opět rychle prchala. Stačil jsem ji znovu chytit, naštěstí se možná jen ona, možná všichni poroučí k zemi tím správným způsobem. Podklesnou v kolenou.
A dost. Rozhlédl jsem se, vedle cesty byl zelený ostrůvek. Začal jsem se pomalu sunout daným směrem a po chvilce pochopil, že to nebude tak lehké, jak se původně zdálo. Na bruslích s bezvládným tělem se přesun komplikoval. Možná moje humpolácká neodborná manipulace restartovala její vědomí a rty ji začaly červenat. Otevřela oči a okamžitě se zapřela, abychom spolu nespadli do nedalekého klestí. Pak už šlo vše ráz naráz. Sundat brusle, z batohu vytáhnout KPZ, pití a… Nevím proč jsem ji začal nutit, aby se pořádně napila a doplnila cukry a tekutiny. Ve filmu Taken to doporučoval Liam Neeson proti lehkému šoku. Měl bych se při chvilce volna zeptat strýčka Googla, jestli na tom něco pravdy je.
Po zafačování těch nejtěžších ran, přezutí a oprášení sice vypadala jako kombinace fláku masa z Rockyho a mumie ze znělky Kačerů, ale její trošku křečovitý úsměv byl tím nejlepším znamením, že nejhorší snad máme za sebou. Sbalili jsme všechny vybalené propriety do batohů, uklidili plácek a pěšmo se vydali směrem k autu. Bylo zajímavé poslouchat, jak celou nehodu a následné stavy prožívala sama, nedalo nám to a začali jsme o všem vtipkovat. Naším oblíbeně zvráceným způsobem:
„Tak tahle nějak vypadá sportování se mnou,“ zazubila se a trochu sykla, jak se jí posunul obvaz na lokti.
„No potěš koště, co si vlastně pamatuješ ty, když jsem přijel?“
„Než jsi přijel, tak jsem se z posledním sil vyškrábala na nohy, abys mě neviděl, jak se válím, pak jsi mě chytil a poslední, co si pamatuju bylo, že jsem viděla jen bílé světlo.“
„Škoda, že jsi za ním nešla,“ chytil jsem ji opatrně kolem ramen.
Musím znovu smeknout před tím, jak statečně si vedla, to zkonsolidování se během okamžiku, racionální myšlení. Neuvěřitelné. V duchu jsem si říkal, jak bych se asi choval sám a k tomu si nadával, že jsem na ni nedal větší pozor. Dovolil ji jet bez chráničů, helmy, tři čtyři kilometry od auta uprostřed pustiny, když si ještě není na škrpálech s kolečky dostatečně jistá. Vinen se cítím já, ne jako O.J.Simpson, ale opravdu vinen. Protože alespoň jednomu by měl vždy předem zablikat varovný majáček. A ten by ho měl poslechnout.
Lidi dávejte na sebe pozor, ať společně tím vším neopatrným sportováním nenaplňujeme význam hesla “sportem k trvalé invaliditě“.
Kniha "S andělem do pekel" je k objednání za 150Kč vč poštovného na : kniha-objednavka@seznam.cz
