Sebrat bandu kamarádů a kamarádek, vytáhnout je z jejich kanceláří a jít s nimi na paintball je záruka, že se člověk pobaví. Zvláště Katka s Martinem. Pár, který se neuvěřitelně doplňuje a je radost s nimi trávit čas.
Sešli jsme se v bývalém vojenském areálu kousek za Prahou, hezky brzy po ránu. Nevýhoda plánování v řádu týdnů dopředu se projevila v plné síle hned po příjezdu na místo. I když předpověď slibovala přenádherné letní dny s modrým nebem, přivítala nás sibiřská zima, déšť a bahno kam se podíváš. Nevadí, nejsme bábovky.
Podmínky účasti jsme zvolili co nejvolnější – odpovídající oblečení do přírody, ve kterém se můžeme znečistit a dobrou náladu. Ze skupiny deseti lidí si jich třetina předem neuvědomila, že růžová mikina, nebo žluté tepláky nejsou zrovna jako maskování nejvhodnější, zbylé dvě třetiny přišly o dobrou náladu při pohledu na členitý a zabahněný terén.
Vysypal jsem z pytle výstroj a zkřehlé postavy v teplákách se začaly pomalu prohrabovat haldou se zděšenými výrazy ve tváři. Martinovu výstroj jsem vezl separátně, bylo vcelku složité ji sehnat. Martin je druh chlapa dřevorubce. A oblékat na něho chrániče je jako strojit na parní lokomotivu obleček z čivavy. Nasadil si helmu, brýle a chránič na obličej:
„Luku, jsem tvůj otec,“ řehnil se na celé kolo.
„Skvělý brouku, úplný Robokop,“ plácla ho Kačena po rameni, až na něm špatně dotažená plastová vesta zarachotila.
„Darth Vader přece, to je ten z toho... ale to je jedno... jenom mi chybí jeden chránič na koleno. Hanz, nemáš náhradní chránič na koleno? Mám jenom jeden,“ burácel ztichlým areálem bývalých kasáren.
„Myslíš suspenzor? Ten ti bude stačit jeden,“ dotáhl jsem si přezky na své vestě a raději se moc nekoukal kam si kdo další věší jednotlivé části výbavy.
Oblečeno, zkontrolováno, deset lidí se změnilo v odhodlanou amatérskou armádu motokrosařů. Šel z nás vážně strach. Rozdali jsme zbraně a zatímco náš logistický expert Marek skládal zbylé krámy do auta, vzal jsem si na starosti základní bezpečnostní školení.
„Zbraně máte jištěné pojistkou, odjišťujeme až ve chvíli, kdy máme zbraň plně pod kontrolou a chystáme se ke střelbě. Zásadně nenecháváme prst v pohotovosti opřený o spoušť, je zat...“ Z davu se ozval výstřel, nadávka a zamumlaná omluva doplněná dusivým smíchem ostatních účastníků.
„ ...je zatraceně citlivá. Hodně štěstí a nestřílejte si navzájem z metru do obličeje, myslete předem, miřte a nestřílejte pánu bohu do oken. Užijte si to a nezabte se.“ Dokončil jsem myšlenku a byl zralý na panáka. Kvůli tomu chladnému počasí samozřejmě.
Rozlosovali jsme tým na dvě družstva až po chvilce dohadování, kdy bylo nutné v několika horlivcích utišit jejich psychopatické sklony a přání „zahrát“ si všichni proti všem, aneb střílej po všem, co se pohne. Zajímavostí týmů bylo, že Katka s Martinem neskončili ve stejném. Martin naléhal, abychom změnili rozlos tak, aby mohl na Káču dávat pozor, což ona rezolutně odmítla s tím, že „válka si nevybírá a nikdy nevíš, z koho se nakonec vyklube nepřítel. Tak je dobré být připravená.“
Rozdělili jsme si úkoly, mapy, ukázali si terén, srovnali si čas, Marek a já jsme se svorně za celou skupinu pomodlili a vyrazili jsme.
Druhý díl zítra, 29.7.2011
