„Tak teď už je ta správná doba?“ je otázka, která mě jako první napadla při seznámení se s deseti kroky, kterými ministerští úředníci pod praporem Miroslava Kalouska balancují na tenkém ledu bytí a nebytí. Zdá se dokonce, jako by se nám opět snažili připomenout, že v jejich zájmu je pouze zaplnění státní kasy a to jakýmikoliv prostředky. Rozumějte ne jakýmikoliv, ale takovými, které nebudou kolidovat s právy skupin a jednotlivců aktivních v politické sféře nahrabat si co nejvíce do své vlastní soukromé kasičky. Občane, otřes se a plať.
A tak i přes plané sliby, že daňová zátěž se nebude zvyšovat, že se OSVČ a podnikatelé dočkají smysluplné podpory malého a středního podnikání, že situace ve zdravotnictví se stabilizuje, se opět necháváme přesvědčit o tom, že věřit již není v módě. A opět tu máme předpotopní návrhy na zvýšení daní z příjmu, daní z přidané hodnoty, daně z převodu nemovitostí, u kterých se Arthur Laffer musí za břicho popadat. My víme, že je to dlouhodobě neudržitelné. Oni vědí, že je to dlouhodobě neudržitelné. Oni dokonce vědí, že my víme, že je to dlouhodobě neudržitelné. Nic to na situaci nemění.
Tisíckrát jsme mluvili o tom, že vláda by v prvé řadě měla začít u sebe. Je zbytečné se rozčilovat? Ani v nejmenším! V moderní společnosti přece musí platit základní principy solidarity, principy, díky nimž my občané budeme cítit, že v našem čele stojí lidé, kteří stojí pevně za námi v dobrém i zlém. Nejsme jejich chovná zvěř zavřená v elektrickém ohradníku a produkující jen příspěvky do státní kasy. My jsme si volili je. A tak troufalost, se kterou nám bez skrupulí tolikrát mezi řádky do očí říkají „na vás vůbec nezáleží, co s tím jako uděláte?“ je doslova žaludek zvedající. Jako zaměstnanec, podnikatel, občan a volič se ptám – kde jsou příklady, že pouze nekážete vodu a nepijete víno? Kde je snižování nákladů na chod jednotlivých resortů, snižování platů vás a úředníků? Proč jsou slova vláda, korupce a mafie prakticky synonyma? Proč do dnešního dne stojí polévka v parlamentní kantýně pět korun? Vím, že kantýnu řešit nemusíme, ale jde o princip.
A tak jsem rád za Holešovskou výzvu, za každý náznak toho, že si to jako občané nenecháme líbit. Že není oslyšen hlas nás, kteří máme snahu všemi demokratickými i právními prostředky situaci změnit ku prospěchu všech, nikoliv jen jednotlivců, kteří tady nechceme nechat rozkradenou a zbídačenou zemi svým potomkům, kteří máme dost nečinného pozorování rádoby odborníků, jak nám pochrápávají a tloustnou před očima za naše peníze. Když už se tedy milostivě dostaví alespoň na hlasování, abychom jim nekřivdili úplně. Hledáme moderní deus ex machina a musíme ho bezpodmínečně v dohledné době najít. Protože na hodinách už dávno není za pět minut dvanáct, ale dávno po dvanácté. A otáčení ručiček se až nepříjemně zrychluje.
