Víte, i kdyby to tady nestálo za nic, tak hokej, holky (nejhezčí na světě), pivo (nejlepší na světě), fotbal (ten se podle mě hodně zvedne), ostatní sporty, příroda atd, takže já sem tady v tý zemičce rád. Napsal před rokem v diskuzi pod videem naší reprezentace na jednom z komunitních serverů uživatel 198cars.
Nikdy nebylo od sametové revoluce v ulicích českých měst tolik lidí jako při finálovém zápasu v Naganu. Rok 1998 a národ sledoval jako jeden náš boj o zlaté medaile. S legendárním komentářem pánů Vichnara a Záruby jsem i já v poslední minutě třetí třetiny bulel jako želva. A nestydím se za to. Přidalo se to na můj seznam Proč jsem pyšný, že jsem Čech. Pod taktovkou trenérského mistra Ivana Hlinky jsme ukázali světu, že uprostřed Evropy je stát, který má i přes svou relativní nevýhodu ve velikosti a možnostech neskutečnou vůli a sílu. Jeden z politiků tehdy prohlásil, že to co udělal český tým pro náš národ za jednu olympiádu se nepodaří ani několika vládám zasebou.
Baví mě sledovat auta v ulicích s českými vlajkami, taxikáře s návlekem české vlajky na zrcátcích, hlasitý jásot ozývající se z mnoha oken i restaurací. Je to krásný důkaz toho, že i přes všechnu korupci, tunelování, bordel v politice máme něco, co nás spojuje i v pozitivním slova smyslu. Úvodní buly a Češi, Moravané i Slezané se semknou v jeden šik a v záři televizních obrazovek popustí uzdu emocím. Opisoval bych je to, co bylo řečeno již mnohokrát a letos úžasně trefila hřebíček na hlavičku jedna z reklam. Nikdy bych nešel s davem. Nikdy bych nepolíbil jinou. Nikdy bych neplakala na veřejnosti. Nikdy bych nezpíval před cizími lidmi. Nikdy bych neobjala někoho koho neznám… Nebýt hokeje.
A tak mi kolikrát přišlo, že při návratu našich zlatých hokejistů jsme jim již mnohokrát neděkovali za to, že získali cenný kov, ale právě za to, že nás dokázali opět rozpumpovat, vylámat z nás emoce, slzy štěstí i čirou radost. A zejména za to vám Hoši děkujeme!!!
