Baasistický režim padnul, těžební věže zůstaly neporušené, z technického hlediska se těžba ropy mohla obnovit ze dne na den, avšak snaha Bushovy vlády postarat se o co nejrychlejší zrušení sankcí OSN proti Iráku, což byla podmínka sine qua non pro jakoukoliv novou dohodu o podílu na těžbě irácké ropy či ropném průzkumu, narážela nejen na odpor Paříže/PAR, ale především na podstatný problém : hlavolam právního vlastnictví irácké ropy.
Obchodníci s ropou a potenciální investoři dalšího ropného průzkumu potřebovali mít jasnou právní identitu prodávajícího, potřebovali vědět, kdo je právním vlastníkem irácké ropy – budoucí vláda by mohla prohlásit dosavadní smlouvy za neplatné od samého počátku, a obchodníci s ropou by museli za tytéž dodávky zaplatit dvakrát.
Od počátku US intervence v Iráku mezinárodní právní kanceláře radily ropným společnostem a obchodním prostředníkům, aby s investicemi počkali přinejmenším do ustavení prozatímní irácké vlády, nejlépe do zvolení řádné vlády.
Za totálního bezvládí,které následovalo po pádu Saddámova režimu, fungoval jediný úřad, není těžké uhodnout, že to byla Státní ropná marketingová organizace/SOMO ( + jedinou veřejnou budovou v Bagdádu, která unikla plenění, byla budova ministerstva ropného průmyslu,kterou obsadili příslušníci britské námořní pěchoty) , která sice měla knowhow, ale také závažný hřích - byla nejoblíbenějším spolupracovníkem Saddáma …
Proto jediným právním rámcem pro prodej irácké ropy byl i po US intervenci stále jen výměnný program OSN Ropa za potraviny, což se Washingtonu silně nelíbilo.
Proto na půdě OSN probíhal nelítostný boj o zrušení embarga mezi Washingtonem a LON na jedné straně, kteří potřebovali uzavřít nové smlouvy s Irákem ve prospěch US a UK firem, a PAR, Kremlem a Pekingem (ten neprůhledné kontrakty podepsal až v roce 97) na straně druhé, která bojovala za udržení stávajících smluv s tím, že se v případě jejich nelegálního zrušení ze strany Washingtonu obrátí na arbitrážní soud v Ženevě .
Jinými slovy hrozila, že jestliže nová irácká proamerická vláda neuzná smlouvy s jejich firmami za platné, obrátí se na mezinárodní arbitráž,, což by obchod s iráckou ropou zablokovalo nejméně na 6 let (US firmy mohly ke starým dohodám také jen přistoupit, aby je nemusely rušit - v případě , že by byly ochotny se o iráckou ropu dělit) …
Podle mezinárodního práva však nová vláda není povinna uznat závazky předchozí vlády v oblasti mezinárodního soukromého práva, mj. kontrakty na těžbu ropy, závazky předchozí vlády musí uznat jen ve sféře mezinárodního práva veřejného, tj. úmluvy právotvorné, které předchozí vláda podepsala, či k nim přistoupila …
Washington se proto snažil ustavit řádnou iráckou vládu co nejrychleji , a své protivníky, odpůrce zrušení embarga, mezitím zkompromitoval medializací úplatků kolem programu OSN Ropa za potraviny.
Bushova vláda navíc disponovala velkým esem - měla k dispozici geologické mapy celého iráckého podzemí nasáklého ropou, které jí dodala mysteriózní (CIA) firma Petro Consultants, sídlící v Perly na francouzsko-švýcarských hranicích, kterou vzápětí „odkoupil“ LON.
Časopis ženevských obchodních kruhů Journal de Geneve z 4/03 podrobně informoval o kvetoucí lásce mezi Ženevou a výnosným ilegálním obchodem s iráckou ropou.
Stovky miliónů barelů, které byly ilegálně vyvezeny z Iráku, se prodávaly, a ve vší tichosti směňovaly v Kalvínově městě.
Město Ženeva tak významně obohacovalo osobní kapsu Saddámova klanu až do jeho pádu.
Ilegální obchod probíhal čtyřmi způsoby :
- nejběžnější bylo naplnit tankery nad povolené kvóty, protože 10.000 až 50.000 tun ropy se na obřím ropném tankeru převážejícím až 500.000 tun ropy velmi snadno před zraky inspektorů OSN schovalo.
Nevýhodou této formy podvodu bylo velké množství kompliců, od kapitána tankeru přes správu přístavu až po rejdaře a nájemce tankerů …
- druhou metodou bylo tajné převážení ropy napříč Perským zálivem na malých ropných plavidlech do Íránu či UAE, většinou se těmto malým plavidlům podařilo uniknout kontrolám mezinárodních hlídek, které zde provozují Američané, anebo se ropa převážela kamióny cisternami přes Turecko
- třetí způsob představoval ropovod ze severu Iráku do Sýrie, teoreticky uzavřený v roce 82, ale pokaždé, když se to hodilo, tajně používaný …
Damašek za velmi výhodnou cenu naplňoval své rafinérie iráckou ropou, a svoji vlastní vyvážel za ještě výhodnější ceny …
Když britští diplomaté syrské úřady upozorňovali na flagrantní porušování embarga OSN, Damašek vždy odpověděl, že se jedná o zkušební provoz na ropovodu …
- čtvrtou metodu představovaly přirážky, které Bagdád jednostranně uvalil na barel ceny stanovený OSN. Klienti, v drtivé většině ruští prostředníci napojení na ruské ropné firmy, platili 2x – jednou za cenu OSN na účet založený pro Bagdád v newyorské pobočce BNP-Paribas, a 10% přirážku na jistý účet Bagdádu u irácké banky v Jordánsku, Libanonu, Ománu či UAE, které je obratem převedly/“vypraly“ na účty off-shore soukromých firem kontrolovaných z Ženevy nevlastním bratrem Saddáma Barzánem Tikritím, jenž byl Američany zatčen 17.4.03.
Výběr prostředníků pro ilegální odprodej ropy budˇ sloužil k odměňování přátel Saddámova režimu ( proto seznam vyvolal největší poprask ve Francii, což byl ze strany Washingtonu účel) , anebo šlo o prostředníky, kteří „pracovali“ na zrušení embarga, vždy však byli napojeni na nějakou ropnou firmu …
V poslední fázi programu OSN Ropa za potraviny však zavedené ropné společnosti již s ilegálním vývozem irácké ropy nechtěly nic mít, a proto přátelé Saddámova režimu byli odkázáni čím dál více na exotické zástěrkové ropné firmy – pákistánské, marocké, namibijské, které ropu oficiálně koupily, načež ji odvezly do západních rafinérií, někdy tato ilegální irácká ropa skončila i v US rafinériích, zejména texaských …
Tento skrytě fungující systém, v jehož srdci stál státní podnik pro vývoz ropy SOMO, kterému řediteloval Saddámův bratranec Saddám Zabín, se zhroutil koncem roku 02, když Saddám Husajn zavedl onu 10% přirážku, takže velké západní ropné firmy iráckou ropu přestaly kupovat , a volné místo po nich okamžitě převzali obchodníci s ropou z Ruska se sídlem v Ženevě, na Kypru či v Panamě …
Blízkovýchodní, v drtivé většině však ruští obchodníci s ropou , jejichž firmy se od vyhlášení programu Ropa za potraviny v Ženevě rozbujely jako houby po dešti, aby se na ilegálním prodeji irácké ropy přiživily, si samozřejmě na dveře svých firem vývěsní štít „Obchodujeme s ropou“ nepověsily, ani nebyly k dohledání v ženevském obchodním rejstříku, oficiálně byly vedené jen jako prázdné administrativní kanceláře …
Těmto firmám nahrávaly bez skrupulí ženevské banky se svým finančním knowhow, specializovaným na tento druh nekalých obchodů, zatímco ruští obchodníci, za kterými stály ruské ropné firmy, disponovali penězi a skladovými prostorami.
Tyto ruské firmy, které si zakládají na svém utajení, se v Ženevě objevují a zase mizí, aniž by po sobě zanechaly jakékoliv stopy - jeden den jsou zaregistrované v Panamě, druhý den v Lucembursku či v Lichtenštejnsku.
Vedle Rusů se na ilegálním obchodě s ropou přiživovalo velké množství prostředníků ze Sýrie, Jordánska a Turecka se sítěmi končícími v LON, Gibraltaru,Kypru, Monaku, Lucemburku a Lichtenštejnsku.
Švýcarské vládní kruhy byly jako vždy v naprostém klidu – o této sféře podnikání v Kalvínově rodišti nechtěly nic vědět ani slyšet, o to více, že mafiánské ropné kruhy každoročně zdvořile ukládaly peníze i do pokladničky Helvetské konfederace …
11 „švýcarských“ firem ( mezi nimi firma Lakija kontrolovaná dvěma Rusy, Gavinem a Lugujevem, za kterou původně stála ruská firma Rosneft, její pobočka funguje v Lotyšsku) ) veřejně obviněných novým iráckým ministrem ropného průmyslu z ilegálního obchodování s iráckou ropou nicméně vyšetřováno bylo, ale 5 z nich , jejichž jména nechtěly švýcarské úřady uvést, bylo podle deníku La Tribune Geneve Bernem pověřeno k nákupu ropy v rámci programu OSN v letech 96-02, desítky makléřských společností, které obchody zprostředkovaly, které se v Ženevě skrývají za obchodně-poradenskými či účetnickými službami,mezitím dávno zanikly, takže vyšetřování údajně uvízlo na mrtvém bodě .
Za zmínku z těchto 11 „švýcarských“ firem, které 25.1.04 jmenoval bagdádský deník al-Mada, stojí hlavní poživatel Saddámových darů firma Klinko , která byla zástěrkovou společností pověstné „ženevské“ firmy Glencore, jedné z největších zprostředkovatelských firem na světě ( viz Marc Rich, jenž dostal milost od Billa Clintona v jeho poslední den v Bílém domě), napojená na kremelské „obchodníky“, mj. Gajdamaka ( viz Angola, honba za ropou a diamanty) …
Seznam ropných darů pro Saddámovy přátele uveřejněný listem al-Mada 25.1.04 mj. uváděl Charlese Pasqua, Chirakova dobrého známého podnikatele Patrika Maugeina, šéfa ropné firmy Soco, osobního přítele Tárika Azíze ( oba tvrdili, že je to nehorázná lež CIA) …
Z Británie byl na seznamu uvedený ex labouristický poslanec George Gallaway, dále syn libanonského prezidenta Emila Lahouda, syn bývalého egyptského prezidenta Násira, syn syrského ministra obrany, dcera bývalého indonéského prezidenta Sukarna Megawati, která se stala premiérkou Indonésie, ruská pravoslavná církev, či Komunistická strana Ruska …
60 mil. barelů ropy dostal Saddámův dobrý přítel Vladimír Žirinovskij, několik občanů Itálie, poslanci Jordánska a Egypta, Lidová fronta pro osvobození Palestiny/FPLP, OOP, a další a další …
Podle slovenské TV Markíza byla na seznamu i KS Slovenska, vedená zetěm Vasila Bilaka Jozefem Švecem .
Na to, jak se tyto dokumenty dostaly do rukou šéfredaktora bagdádského deníku al-Mada, tento odpověděl „ No comment“ …
